Trampoty s Hankou, koťata rostou jako z vody, ve voliéře jsem jako ve výkladní skříni, několik pokusů o výlet, proč padají mrňata do vany a různé okamžiky se opakují
26. července 2005 |
Věra Ľuptáková |
3 405x / 1x
Tak přátelé, zítra je to právě rok, co se nám narodila první koťata. A uteklo to jako voda, máme druhá a ta moje Hanka, to byste nevěřili, ona už zase žadoní, vyzpěvuje, vykřikuje, co chvíli vyluzuje zvuky jako kocour a hned je zase kočička. Mě to nedá spát, mami to taky nedá spát a táta nadává. Abych jí udělal po vůli, snažím se k ní dostat. Už se mi to několikrát povedlo, ale mami byla vždy někde poblíž. Až dneska. Asi zapomněla, že jsem v bunkru (to je krabice po koťatech dnem vzhůru, kde se každou chvíli někdo schovává), odešla věšet prádlo a když se vracela, slyšela už jen jak Hanka křičí, no a když vletěla do pokoje, už se jen válela a já slastně frkal. Chlupy na zádech jsem měl zježené a chtěl jsem, aby mě mami hladila. Dokonce jsem se jí otíral o nohy. Ta koukala! Ta nevěřila vlastním očím! No co, když to Hana chtěla, tak co jsem měl dělat? Mami prý si něco plánovala, jako že Hanička pojede k nějakému jinému kocourovi, či co? To určitě! To bych nedopustil! Je moje? Je! A basta. No třeba se to zase nepovedlo, ale k "tomu" tedy došlo. No a bylo to vážně prima.
S koťaty už je docela zábava. Vůbec se mě nebojí, dokonce si na mě i dovolují. Já to toleruju, jsou to přeci moje děti. Holky ze zadu očichám, potom je kousnu do krku, aby věděly, že já jsem ten hlavní. Napoleona někdy i peru, ale jen tak něžně. Třeba se koušeme do krku. Tedy on se snaží, ale moje chlupy tedy sotva prokousne. A nebo mě společně chytají za ocas, někdy i za tlapky. Ne, že by mě to právě bavilo, ale chvíli tu hru vydržím. Taky se potkáváme u misky s jídlem. Je to docela fajn, protože můžu zase baštit kotěcí granulky. Mami tedy nadává, že budu špekoun, ale já to vyběhám. A ty jejich hry! Tak třeba moc je baví hra s igelitem, s pískací myší na provázku, s košíčkem na houby, a je to několik dní zpět, co objevila hru v květináči. Tu jim ale mami rychle zatrhla. Nancyna je mrňous a dokáže šplhat po závěsu, visí na něm a potom na ostatní vybafává. Jo a taky prima je hra s toaletním papírem. Dneska ráno byl rozmotaný úplně celý. A přesně po mně zdědila hru v kredenci. To se vleze do kredence, když se nikdo nedívá, dvířka se zavřou, no a potom se tam lomozí s kastroly a poklicemi. A potom ještě hra na schovávanou někde. To jsou přeborníci. Nejraději se schovávají ve skříni, v botníku a pár dní stará novinka - ve špajzce. No a to znám z vlastní zkušenosti, tam se potom zhasne, jeden se tam bojí a křičí a křičí, až ho mami najde a všichni se radují.
A moje voliéra? No to je paráda. Už tam se mnou byla i Hanička a dokonce i Napoleon, protože on je nehorázně rozmazlený a někdy už to i mami naštve, protože on je jí stále v patách, chce chovat a plete se jí pod nohy. Ale líbilo se mu tam. Škrábal můj špalek, okusil vodu z misky a koukal na granule, ale asi se mu zdály moc velké. A táta už odklidil lešení, tak je můj letní byt vidět i ze silnice a lidi se na mě koukají. Jsem skoro jako lev v kleci. Jenže lvi nemohou ven, já ano. A taky chodí návštěvy k nám. Obdivují mě, jaký jsem veliký, jak béžový, jak se vyvaluju, jak vykřikuju. Jsem tedy opravdu sám na sebe pyšný. Jen ta naše sousedka z Prahy, ta si myslí, že jsem chudák, že prý musím být zavřený. Jo, pravda, že venku by bylo víc zábavy, ale mě se na letním bytě líbí. A pak taky mami je klidnější, vždyť už to se mnou nebylo k vydržení. Natrénoval jsem ty útěky až tak, že stačilo, když se otočila, a byl jsem pryč. No a zkuste se třeba potkat na silnici s kombajnem. Víte vy vůbec, co to je? Taková ohromná červená příšera s velkýma kolama a ještě si něco tahá za sebou. Prý, že je to skoro jako traktor. Tak to tedy není, traktor já dobře znám. Kombajna se tedy bojím a i vy všichni dohromady byste se ho báli, to mi věřte. Ale i tak vám popíšu několik pokusů o výlet.
Tak třeba hned dnešní ranní. Mami mě pustila na spodní zahradu, abych se provětral, než začne velké horko. Ona šla taky, protože tam zrají maliny. Ale jak se zabrala do trhání, já toho hned využil, vyplížil se nahoru k plotu, hopky na náves a už jsem se procházel. Mami mě ale od malin nikde neviděla, tak vyrazila. Volala, Jaffíkovala, a pak už šla na jistotu. Otevřela vrátka na náves a viděla mě, jak pádím od sousedů přes silnici a dva dvory. No a zrovna se blížil traktor se senem. Jenže já se zachoval jako profík. Zalehl jsem, počkal až přejede, no a potom pádil k našemu plotu. Mami se nestačila divit, protože jsem ještě cestou vyplašil ještěrku, tu jsem prohnal, závěrem ale prohnala mami mě.
No a nebo tuhle na mostě. To byl obvyklý venčící výšlap, to se naše holky trochu omočí v potoce, provedou své rituály a potom se vracíme. Obvykle mě mami nese na levém rameni, na mostě mě pustí, vracím se na pravém rameni. Ale tentokrát si chtěla natrhat nějaké růžové kytky nebo co, tak mě pustila, ale most pálil, protože je z plechu, tak jsem se vydal k domovu. To ale ona netušila a začala mě hledat v keřích, volala, myslela si, chudák, že jsem spadl do potoka. Já tam tak stál a říkal si: "Proboha kočičího, copak mě nevidíš?" Ta měla radost, když mě uviděla.
No a další výletníci jsou moje děti. Tak třeba Napoleon už byl až za garáží a jak si panečku hupkal. Tam se ale lekl, protože tam uviděl ten velký svět, proto se raději vrátil na dvorek. A Nanny? A Nita? To jsou obě holčičky celé já. Jak se otevřou dveře na zápraží, už letí, jsou jako vítr. Chudák mami a Hanka, pořád je někde nahánějí. Už to dokonce zkoušely na vodítku. Dělaly ale, že jsou ochrnuté, tak se mami smála a nechala toho, ať prý si to mrňata naučí noví lidičkové.
A taky jsem vyzkoumal, proč nám padají malé kočičky do vany. To se stalo už dvakrát. Jeden den Nita, druhý Nanna. A vždycky k tátovi. No je to proto, že když se koupe mami, tak kočičky lezou po vaně, sahají do vody, perou se s pěnou, ale maminka je bedlivě hlídá. Táta tak pozorný nebyl, kočičky si na vanu vyskočily a po mokru jim uklouzly tlapičky. A už se cákaly. Já taky lezl na vanu, když jsem byl mrňous, ale přeci jen už jsem byl starší, vždyť mi bylo 3,5 měsíce, když si mě naši přivezli. A holčičkám je teprve kousek přes dva. Ale jsou statečné, hlavičku měly obě suchou. A to vám ještě musím říct, Nannina už byla i v umyvadle, protože utekla do kotelny, tam si napatlala tlapky dehtem z kotle, a potom jí mami musela nechat odmočit. Byla jako "Bratrstvo černé tlapky".
A proč a jak se různé okamžiky opakují? Proto, že ti malí diblíci jsou jako z hadích ocásků. Ti loňští byli také. Vloni se zachytil jeden z kocourků přední tlapkou v židli a skoro si jí vykloubil. Kulhal, poplakával. Včera večer se ti letošní uličníci strašně honili, skákali na židle a dopadlo to skoro stejně. Napoleonek se zachytil zadní nožičkou v židli, natáhl si jí, začal strašně křičet. Přiběhl táta, aby ho zachránil, ale doběhl stejně s Haničkou a se mnou. Já si myslel, že bych měl kousnout tátu, Hanka si zase myslela, že jsem to Napoleonovi udělal já, tak mě začala mlátit tak, až ze mě chlupy lítaly, Napoleonek, kterého mezitím zvedl táta ze země, ho pokousal, protože ho strašně bolela nožička a do toho všeho tam pobíhala ta mokrá Nanna a všude cákala. Jeje, to byl cirkus. Musela to zachraňovat mami, která se mezitím vrátila ze zahrady. Uložila Napoleona, vytřela koupelnu, uklidnila Haničku a mě musela pochovat. Ještě byl vloni úraz oka, tak doufám, že se tomu letos vyhneme.
Tak to bylo zase trochu informací z našeho života. Je prima léto, je pěkné teplíčko, celkem si to tady letos užíváme. Tak přejeme také Vám takové krásné dny.
Váš Jaffa s rodinou
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.