Prázdniny u babičky
23. září 2005 |
Karla, foto Tereza a Olivka |
4 637x / 1x
Tak takhle krásně bych mohl nazvat svůj prázdninový pobyt v Praze. Jen místo babičky jsem byl u tetičky a u nevlastního bratrance Aliho. Maminka si potřebovala někam odskočit, a tak se domluvila s přáteli na Kocouřovi.
Maminka znala Aliho jako velikého, zamračeného kocouře z fotek a tak se o mne velmi bála. Když však přijela na návštěvu, zjistila, jaký je Ali bezva kocouř, a bylo rozhodnuto. Ali je sice obr, ale je tááák strááášně hodný a klidný, že bylo hned jasné: Ali a Terka jsou ti nejlepší, kterým mohu být svěřen.
Podrobnější popis Aliho můžete najít ve zprávě
Víkend plný exkurzí.
Konečně nastal ten den, kdy jsem byl usazen do Přepravky a vyrazili jsme vlakem do Prahy. Už jsem tady jednou byl. Své zážitky jsem napsal do deníčku s nadpisem
Matička stověžatá. A najednou jsem tu byl znovu. Na Nádraží na nás čekala Terezka a jelo se domů. Byl jsem zvědavý. Na metro jsem si už moc nepamatoval, všude bylo plno lidí, docela prima. Když jsme však došli do Aliho pelíšku, popadla mne panika. Co to je? Je to veliké, je to zamračené... Bojim, bojim.
Šup a zalezl jsem do skříně. Chudák Ali. Skoro tři týdny vylehával před dveřmi a chtěl si se mnou hrát. Jsem to ale hrdina! Terezka dávala krmení do skříně a já jsem se odvažoval ven jen v noci. Rychle na záchůdek a zase šup do skříně. Terezku, tu mám rád. Mazlila se se mnou a dávala mi moc dobré masíčko.
Brzy se po Praze rozneslo, že Terka má něco ve skříni. Nebyl to kostlivec, byl jsem to já. A lidé z Modrého kocouře mě chodili navštěvovat. Páni, já jsem se měl! Hladilo mě tolik rukou, dostával jsem tolik dobrot... všichni mě moc chválili. Ale když tam byl ten kocour, přeci jen jsem po odchodu návštěv zase zalézal do skříně.
Nakonec Terezka usoudila, že z té skříně nevylezu, a tak když mi připravila krásný talířek s voňavým masíčkem (musím upozornit, že masičko kupovala pouze pro mne, Ali baští jen granulky a dobrůtky z konzerv), vylezl jsem, zapomněl jsem na Aliho a najednou BUCH! Dveře se zavřely a bylo! Co já tady, chudáček malý. Ale Ali mi připomněl to, co jsem napsal do deníčku, to, jak budeme lumpačit, běhat a dovádět. Ali je totiž báječný, hodný a laskavý kocourek.
Nemohu napsat, že bych se Aliho přestal bát úplně. Ale už jsem před ním tolik neutíkal a dokonce jsme občas seděli i vedle sebe. Asi by z nás ti kámoši nakonec byli. Začali jsme lítat po bytě, trénovali jsme sprint na kočičí olympiádu a v noci jsme dbali na to, aby Terka nezaspala. (Pravidelná kontrola budíku po 30 minutách je myslím dostačující.) Najednou jsem měl k dispozici celý byt i s koupelnou a dokonce jsem si mohl vlézt i za ručníky (jako doma). Proměnil jsem se v nenažraného kocoura a baštil jsem to, co bylo v mé misce, to, co bylo v misce Aliho, loudil jsem u Terezky a kradl jsem Alimu i vitamíny. Tak takový jsem byl. Promiň Ali.
Utekla ještě nějaká doba a já jsem zpozorněl. Něco se dělo, ale ještě jsem nevěděl, co. Terezka odešla, přesto že byla neděle. Pak najednou do bytu vtrhlo celé komando dvounožců. Rychle jsem zalezl za ručníky. Mezi těmi dvaceti končetinami jsem rozpoznal nějakou známou vůni. Ale pro jistotu jsem ve skříni zůstal. Banda dvounožců se nabaštila a představte si, co si dali jako zákusek – kobylky a červy. Teda fuj. Už nikdy nedám dvounožcovi pusinku na čumáček.
Pak mě zavřeli do přepravky, chytil mě ten největší dvounožec a vyrazili jsme na vlak. Bylo to tak rychlé, že jsem se ani nestačil rozloučit s Alim. Všichni na mne byli moc hodní a tak jsem jim ještě zamával z okénka. A jelo se.
V hlavě jsem měl trochu zmatek. Co se to zase děje? Ale pak jsem očichal známé dveře, ty se otevřely a já jsem byl – DOMA. Musel jsem si to nejprve trochu očichat. Nakonec jsem si na svůj pelíšek vzpomněl a začal jsem příst a příst a jsem moc šťastný, že jsem doma.
Tedy na maminku jsem se úplně zapomněl zlobit. Ale nakonec mi vlastně nic špatného neudělala. Měl jsem se jako v bavlnce. Na hraní jsem měl živého kocouře a tetu Terezku. Oba ke mně byli moc hodní. Chodili mě hladit a obdivovat další dvounožci a já nakonec zjišťuji, že se mi docela i stýská. Děkuji Terezko, Ali i ostatní. Moc jste mi pomohli v době, kdy mě maminka u sebe nemohla mít. Mám vás moc rád.
| O sdílení
Zatím není přitlapkován žádný komentář.
Reklama
Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?
Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit
osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?
Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.