Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...

Boston podruhé (Do Ameriky jezdí parníky VII)

Datum28. listopadu 2005  |  AutorKarla  |  Zobrazení celkem/dnes6 576x / 1x

Boston: je vidět, že mrakodrapy opravdu drápou mraky První noc v Bostonu jsme přežili. Ráno jsem si dala sprchu a čekala jsem, až se syn probudí. Koukala jsem z okna na binec kolem a říkala jsem si: „Tak chutná Amerika“.

Ale ona opravdu chutnala.

Došli jsme se najíst do snídaňového baru, který vypadal jako v Pulp Fiction. Dala jsem si kafe a muffinu a syn si dal celou velkou americkou snídani, které tam polovinu nechal. Bar byl zajímavý, trochu jsem pozorovala lidi a měla jsem pocit, že nic takového u nás není. Pak jsme se zastavili v knihovně. Tam je k mání internet, a zdarma. K dispozici bylo asi 10 PC. Vyřídili jsme si poštu, poohlédli jsme se po netovém Bostonu a hurá do centra.

Boston je hlavní město státu Massachusetts. Co se týče počtu obyvatel, tak je to asi jako polovina Prahy. Město je považováno za duchovní a kulturní centrum Nové Anglie. Je zde veliký přístav, mezinárodní letiště, metro, celá čtvrť divadel, Čínská čtvť, univerzity...

Ale tak starou historii jako Praha, toto město nemá. Bylo založeno v r. 1630 anglickými puritány. Mne však toto město přitahovalo svojí historií z 18. století. Na střední škole mě velmi zaujala kapitola z amerických dějin “Bostonský čajový dýchánek“ (Boston Tea Party, česky také "Bostonské pití čaje", pozn. red.) a válka za nezávislost. Vyrůstala jsem na knížkách Karla Maye (kterého jen tak mimochodem Američané vůbec neznají) a na filmech s Lexem Barkerem a Pierem Bricem, snad proto se mi tyto dějiny tak líbily.

Bunker Hill Monument Tak konečně může začít prohlídka.

Dojeli jsme metrem někam blíže centru a vydali jsme se na trasu Freedom Trail. Začali jsme na Bunker Hill Monument. Malý památník u velikého obelisku. V roce 1775 toto místo ostřelovali Britové od kostela North Church a hřbitova Copp´s Hill Burying Ground. Američané sice tuto bitvu prohráli, ale bránili se tak dlouho, že pro Brity to žádné velké vítězství vlastně nebylo. “Nejhorší bitva po bitvě prohrané je bitva vyhraná“, jak řekl kdysi tuším Wellington. Moc se mi líbilo, jak byla cesta značena. Ve vydlážděném chodníku vedla červená linie kamenů = ukazatelů cesty. Zabloudit se vlastně nedalo. Ale dnes už mám památky trochu pomíchané. Nevím přesně, jak jsme kterými místy procházeli.

Hřbitov Copp's Hill Burying Ground
Hřbitov Copp's Hill Burying Ground

Old State House Povídali jsme si, prohlíželi jsme si budovy, kostely i hřbitovy. Kamenné kostely mi nepřipomínaly ty naše katolické snad ani trochu, hřbitovy znáte všichni z amerických filmů. Jsou všude, někde veliké, jindy rodinné. Pomalu se mi začínala motat historie s přítomností. Nevěděla jsem, kam koukat dřív. Na lidi, různých barev a ras, na architekturu, tak odlišnou od naší... Neminuli jsme Old Corner Bookstore, nejstarší knihkupectví v USA, které je v provozu nepřetržitě od roku 1829, tam jsme na nějakou dobu zakotvili a našli jsme si důležité informace o městě. Pak jsme prošli kolem Old South Meeting House, budovy, ve které jsou uloženy dokumenty o politických událostech kolem boje amerických osad za nezávislost. Prošli jsme kolem Old State House, místa, kde Britové poprvé stříleli na kolonisty a kde také později bylo obyvatelům přečteno vyhlášení nezávislosti.

Bratranci u Quincy Market Pak jsme se dostali do míst, která jsem začala považovat za centrum, ale patrně to přímo centrum nebylo. Byl to Quincy Market, dříve politická budova. Ale politici všude potřebují více a více místa, tak tuto budovu přenechali jako tržnici. Tady jsem si dala výborný bostonský hot dog. Nejsem milovnice „mekáčů“ a tento párek od „meka“ nebyl a byl vynikající. Chvilku jsme se zdrželi na volném prostranství, kde předváděl svou „šou“ mladík v červeném kostýmu. Byl to hadí muž. Stále jsem na něj koukala a nemohla jsem si vzpomenout, koho mi připomíná. Pak mi syn řekl, že je to celý jeho bratranec. Tak jsem syna pohledem nasměrovala mezi diváky a tam seděl další bratranec. Museli jsme se smát. Svět je veliký, každý člověk je jiný a přitom jsme si všichni tak podobní.

Nejstarší ústřicový bar (na ústřice jsem chuť neměla) Old Union Oyster House je nejstarší restaurace v USA. Byla otevřena v r. 1826, tehdy jako ústřicový bar pro chudé rybáře. Samozřejmě je to dnes přesně naopak. Chudý člověk by si tu nedal ani kávu. Tu jsme si dali my. Udělali jsme si trochu pauzu a srovnávali jsme evropská města s Bostonem. Porovnat se dají, každé má své centrum, svou historickou, obchodní, obytnou část, ale každé město má svoji neopakovatelnou atmosféru.

Konečně k Boston Tea Party. Začali jsme cítit moře a já jsem se čím dál víc těšila na malou lodičku, ze které osadníci, převlečení za Indiány, naházeli všechen předražený čaj do moře. Ale ouha! Loď se nekonala. Byla v doku. Probíhala rekonstrukce. To mě velmi mrzelo. Doma jsem si totiž na netu našla informace o tom, že loď je už opravená a že je kolem celý památník. Mám tedy smůlu. Budu muset do Bostonu znovu :)

Nevydařila se ani prohlídka galerie s věcmi z lodí, potopených, utopených i ještě plujících.

Projížděli jsme kolem autobusem, tak jsem měla radost, že jsme tuto galerii našli. Ale byl to bohužel jen velmi drahý obchod, který se otevíral po předchozí domluvě jen vážným zájemcům.

A tak jsme alespoň nafotili kočky. Na košilích, na tričkách, na talíři... Podstatná část těchto „virtuálních“ exponátů je umístěna v našem Kočkologickém muzeu.

Málem bych zapomněla na pivo v lékárně. Budete se divit! Pokud dostanete v USA chuť na pivo a cigarety, můžete si je koupit v lékárně. To není vtip, to je skutečnost.

My jsme zašli do lékárny poblíž našeho hostelu. Syn vybíral pivo a připojili se k němu dva mladíci. Nevěděli, jakou značku si mají vybrat a také nechtěli celý karton. Tak jsme se rozdělili a prohodili pár slov. Kluci byli z Německa. Přijeli na roční stáž na Harvard. A pozor! Ukázat průkaz o plnoletosti museli všichni mladíci, i syn.


Další díly seriálu:
Do Ameriky jezdí parníky I
Humří hody (Do Ameriky jezdí parníky II)
Výprava k oceánu (Do Ameriky jezdí parníky III)
Do Ameriky jezdí parníky IV
Do Ameriky jezdí parníky V
Boston (Do Ameriky jezdí parníky VI)

Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+





Zatím bez komentáře

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Zatím není přitlapkován žádný komentář.

Reklama

Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?

Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?

Registrujte se!

Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top