Moje první výstava, Plzeň 29. 3. 2003

29. března bylo krásné ráno, sluníčko svítilo, a proto jsem byl brzy na nohou. Šmejdil jsem si po bytě a najednou jsem potkal paničku. Co že tak brzy vstává, když je sobota? A i mladá panička už je oblečená? Co se děje? A co tady dělá moje zelená bedýnka?
Všechno, co bylo v chodbě, jsem očichal, něco bylo známé, něco jsem ještě neviděl. Modrý kostkovaný pelíšek jsem dokonce pomáhal šít, a ty záclonky, modré, co mi jdou tak dobře k barvě kožíšku také. Ale co se děje??? Proč je moje miska na jídlo v tašce? To už mi nebudou doma dávat jíst? Někam mě stěhují....! Sedl jsem si a smutně na tu hromádku koukal a najednou mě panička zvedla, pohladila mi kožíšek a páníček, který také mezi tím vstal, mi popřál hodně štěstí, a ať prý se vrátím s medailí.
Tak kam to hrome jedu?
V autě se vozím rád, proto mi cesta rychle uběhla a asi tak za hodinku jsme byli TAM. Vstoupili jsme do nějaké budovy a už jsem cítil 1000 různých čuchů. Nejsilněji ovšem všude voněli kocourci a kočičky. Bylo jich všude plno. Některé se krčily v bedýnkách, některé prohlíželi lidi v bílých pláštích. I mě si vyndala na stůl jedna paní a sahala na mě. Ruce jí byly cítit tak, jako když moje panička uklízí. A potom zpátky do přepravky a zase mě někam nesly. Chvíli trvalo, než mě vyndala panička ven a potom jsem to uviděl! Všude klece, v klecích kočičky, některé mě vítaly, některé se bály a choulily se........ tak to je ono, to je ta výstava.
Zabydlil jsem se v té kleci, i když tedy raději bych se probíhal, ale nebylo to tak špatné. Zalehl jsem trošku skrčeně, protože mi tam bylo docela těsno, jsem totiž dost dlouhý kocour, a rozhlížel se. Přímo proti mě byla šedivá britská kočička, vedle mě vlevo i vpravo mainští kluci, za mnou velký briťák, který byl podobný mému taťkovi, vedle ukřičená a netrpělivá štíhlá habešanka, kočičky a kocouři všude, kam jsem dohlédl. A jak jsem si tam tak ležel, viděl jsem, že páníčkové vyndávají kočičky z klecí a odnášejí je a potom zase přinášejí. Kam asi chodí? A tu i moje panička říká: “Tak jdeme“ a odnesla mě ke stolečku, kde zase byla paní, která mi říkala hezké věci, prohlížela mi ouška, ocásek, zvedala si mě a taky se mi dívala na zuby. Psala něco do papíru a řekla, že jsem nadějný.
To se tedy moje panička i moje paní chovatelka radovaly, ale já to přece vím, že jsem, taky dobře jím, rád spím, rád se češu a taky chodím ven, tak co by mi mělo chybět?
Vrátil jsem se do klece, sedl jsem si a dělal opičky na děti, které se na mě dívaly. Sahal jsem na ně tlapkou a taky jsem si lehal na záda a ukazoval bříško, protože i to mám pěkné. Potom přišel k mé kleci nějaký divný pán a dal mi granulky. A další paní a taky granulky. Tedy tady se mi líbí. Najedl jsem se a chtělo se mi spát. Lehl jsem si jako doma na okně, ale ouha, ta klec je mi přeci malá! Miáááu, nebudu při spaní krčit! Miáááu chci spát a nemůžu! Panička mi musela nechat otevřená dvířka a můj ocásek a zadní nožky trčely ven. Potom už jsem byl spokojený a usnul.
Spal jsem si, ale najednou mě budí, že jdeme na řadu. Kam? Zase tam, kde jsem už byl, ale vzala si mě nějaká slečna a šupla mě do prázdné klece. „Tady se mi nelíbí!!!“ Začal jsem křičet. „Chci svojí paničku!“ Nezabíralo to. Z jeviště jsem slyšel svoje jméno: „Jaffa z Lužinek“. A nic. „Já chci rychle soutěžit, proč mě nevyndáváš?“ A záchrana, moje panička té slečně musela říct, že mě volali. Zmeškám to a co potom, vždyť to je soutěž o nejlepší kotě, a ona se tu baví a nedává pozor, stevardka jedna neukázněná! Vyndala mě a zatahala mě strašně za chloupky. „Nech mě! Dej mě paničce!“ Neposlechla. Vyšla se mnou na to jeviště a zvedla mě tak nešikovně, že jsem skoro upadl na zem. „Propána, koho jsem to dostal, ostatní tak pěkně drží kocourky a já tu padám, už toho mám dost!“ A jak jsem se naštval, tak jsem jí kousnul a zatnul jsem do ní drápy. A má to, holka jedna nešikovná. Ale už tam byla moje zlatá panička a rychle si mě odnesla, utěšovala mě a hladila. Určitě jsem nevyhrál jen proto, že jsem měl takovou holku nešikovnou.
Ale moje chovatelka paní Alena byla spokojená, měl jsem diplom V1 a nominaci a dostal jsem takovou žlutou kytku a všichni kolem říkali, že jsem pěkný kocourek. Když jsem si vlezl zpátky do klece, tak mi daly paničky kuřecí šunku, tu já moc rád a jedna holčička mi řekla, že jsem z celé výstavy nejhezčí kocourek a dvakrát se ke mě vrátila.
Ale mě se najednou chtělo pryč. Měl jsem sice v kleci svojí oblíbenou modrou šálu, kterou šlapu, když chci spát, ale spát mi nešlo. Chtěl jsem domů. Vždyť jsem ještě kotě, je mi jen 5 měsíců. Panička mě uložila do přepravky, do tašky dala všechny naše věci a protože i ostatní kočičky už balily, šli jsme k autu a vyrazili zpět k domovu.
A tam, našem pelíšku na kolečkách, jsem naráz ožil, vylezl jsem si z přepravky a celou cestu jsem jel u mladší paničky na klíně a pozoroval cestu. Přiznám se, trošku jsem lezl po autě, ale to se prý nesmí, tak mi dala kšíry. A když jsem doma vystoupil z auta, proběhl jsem se ještě po zahradě, vylezl si na švestku a potom rychle domů, napít a skoro už jsem ani nedošel, tlapky mi ztěžkly a hlava mi nedržela. Páník mě musel uložit na okno a já spal a zdálo se mi.......příště budu šampión!

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama