Povedená výstava

Tak to jsem já. Jaffa z Lužinek. Vidítě ten naježený hřbet? Divíte se? No to se ani trošku divit nemusíte, protože já jsem musel jet v sobotu na výstavu až do Pardubic. Ráno v 5 hodin. Panička - maminka mě nelítostně strčila do bedýnky, já jí dvakrát vyskočil a tím to vlastně všechno začalo. Pochopte, já na to nebyl ale vůbec připraven. Celý týden se totiž u nás doma něco dělo. Maminka s Věrou pořád někam odjížděly, vracely se dlouho až se ve středu vrátili jen maminka a táta a Věruna odjela do Anglie. Tam odsud prý pocházíme, ale já tedy pocházím z Prahy a naše Hanka z Teplic, tak nevím. No a odjela a mě se po ní hned začalo stýskat. Taky dalmatiním holkám, protože Agina pořád vydává takové pištivé vzdechy.

No a v tom zmatku si maminka ani neuvědomila, že mi to neřekla a dlouze mě na to nepřipravovala. Taková výstava, to není pro kocourky a kočičky nic moc. Tam vás totiž pořád někam odnášejí a přinášejí, kolem dokola křičí a nadávají kočičky, říkají, že jsou tam a chtějí být někde jinde, koukají se na vás lidi a maminka do vás pořád dloube, jako abyste nespali.

No tak jsme tedy jeli do Pardubic. Přijeli jsme akorát na čas. Klec jsme měli tentokrát velkou, to aby se do ní vešla i Hanka. Maminka jí připravila, dokonce jsem dostal dvě nové šlapací šály, protože ty staré už jsem celé odrápal. Koukal jsem na Hanku a ta se klepala a strašně rychle dýchala. Ona je taková malá, je jí teprve 6,5 měsíce, já bych jí tedy nechal doma, ale maminka jí sem vzala a teď měla strach, že jí něco je. A ona se jen bála. Od začátku až do konce. Pořád jenom ležela, dokonce se schovala pod závěs, nic nejedla, ani peříčka se jí nelíbila a když jí maminka odnášela k posouzení, slyšel jsem, jak naříkala. A tam prý měla schovanou hlavičku u maminky pod rukou a paní posuzovatelka napsala, že je velmi bojácná. Ale to ona není! Vždyť se nebojí ani velkých dalmatinek, nebojí se jít se mnou do stodoly a doma se nebojí dokonce ani návštěvy, a to já se v jejím věku bál. Tak nevím, asi se spíš styděla, protože tam bylo plno všelijakých kocourů a ona ví, že její kocour jsem já, i když je ještě malá. Já jí to totiž pořád ukazuju, že jsem její kocour, ona tedy ještě vříská, když si nad ní stoupnu a koušu jí do krku, ale ať ví, co jí čeká. Tak myslím, že se styděla, protože když jsme přijeli domů, bylo to zase
O.K. No a potom jsem byl na posouzení já. Měl jsem číslo 250. Byla tam moje matka Kiminka, moje mladší sestra, kterou tedy vůbec neznám, ještě jedna krémová holka a jeden krémový kocour. Všichni jak jsem tam stáli jsme na sebe syčeli, já tedy nejvíc syčel na mojí matku Kiminku. Nevím proč, ale možná proto, že se mě tak brzy zřekla. Nebo proto že byla můj soupeř? Nevím, ale syčel jsem. Ona na mě tedy mimochodem taky. Tak mě paní posuzovatelka prohlédla. Hlava, uši, tělo, bříško, ocásek........ a pak to přišlo. Víte co mi udělala? Sáhla mi na mojí kocouří ozdobu pod ocáskem! A to mi tedy věřte, naštvala mě. Chtěl jsem být klidný, ale po tomto jsem se neudržel a seknul jsem po ní. Ucukla, ale jen tak tak. No potom mě moje panička maminka uklidňovala, ale už jsem měl zkaženou náladu. Seděl mi rarach za krkem. Kousnul jsem mojí paní chovatelku, když mě chtěla pohladit, sekal jsem drápem po kolem jdoucích lidech, když mě maminka nesla do klece a tam jsem provedl něco strašného. Mrzí mě to moc, ale já jsem kousnul mojí vlastní paničku do ruky, až jí tekla krev. Ona mi totiž chtěla nasypat do ocásku pudr. Já to neznám, ještě nikdy mi to nedělala a tak jsem vyskočil a vší silou jsem jí rafnul do zápěstí. Já vím, že jsem se unáhlil, potom jsem litoval, protože jsem jí to všechno pokazil. Já jsem totiž dostal titul CAC a navíc jsem dostal BIV, to je titul, že jsem měl nejlepší barvu v naší skupině, tedy jsem všechny, i svojí matku Kiminku porazil. Dostal jsem takové barevné medaile, maminka mi nakoupila všelijaké granule, stelivo, koupili mi s tatínkem novou velkou přepravku a já jsem jí tak ublížil. Víte, ona jí ta ruka začala otékat, potom se mamince udělala zima, ještě že došel tatínek požádat, abychom mohli jet dřív domů. V ruce cukalo, škubalo, přestala se hýbat, maminka celou cestu domů naříkala a já jsem to už nemohl nijak napravit. Naštěstí jel táta rychle, ale ty tři hodiny v autě trpěla. Doma měla zimnici a musela si vzít prášky. To jsem to tedy vymňoukl.......!

Ráno jsem se tulil a říkala mi, že už je to lepší, dokonce už mě tou rukou i zvedala, aby mě pochovala, ale je vidět, že jí to ještě bolí. Už to víckát neudělám, slibuju. Maminka říkala, že si za to může sama, že já jsem prostě veliký a silný kocour, to je pravda, mám už víc než 7 kg, ale na maminky se neútočí. Stydím se za to, to mi věřte.

No a nejhorší na tom je to, že ještě i táta jí huboval. Prý to tak bylo proto, že nás vozí na výstavy, že jsme potom rozrušení a utrápení. Ale ona to myslí dobře, chce, abychom se ukázali všem lidem, kteří mají kočičky rádi, aby viděli, jak jsme pěkná dvojka.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama