Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...

Jak byly vánoce, moje tajné vycházky s páníčkem, kam zmizela zahrada, přiletěl k nám krahujec, zmizení Haničky a zase mě pochválili

Datum30. ledna 2004  |  AutorVěra Ľuptáková  |  Zobrazení celkem/dnes3 040x / 1x

Dnešní povídání začnu tím, že k nám zase přišly vánoce a díky tomu se k nám na pár dní vrátila moje mladší panička. Přijela z Londýna a přivezla plnou tašku překvapení. Mě osobně největší radost udělala moc dobrými křupavými sušenkami na zoubky a mrňavými masovými mňamkami, které prý chroupou anglické kočky. Hance, protože ona je ještě mrňavka, se nejvíc líbila zlatá rybka na provázku, já jí jednou vyzkoušel, zjistil, že je vycpaná, tak jsem jí zmasil a nechal jí tomu dítěti. No a taky jsem vánoce poznal podle pichlavého stromku, který mi zase zabral mojí oblíbenou skříňku s lampou, kde se rád vyvaluji. Zkoušel jsem se vyvalovat pod tím stromem, ale vadily mi tam ty kovové nožičky od stojánku, taky tam byl kabel ke světýlkům, a když jsem se ho rozhodl ukousnout, tak to jsem tedy ale dostal vyčiněno, že prý chci, aby mě nakopnul proud. No to nechci, stačí, že mě někdy nakopne páník, když jde v noci ve tmě a já ležím na prahu dveří. Z vánoc zřejmě měly hlavně radost naše psice, protože dostaly k večeři rybí řízek a strašně mlaskaly. Já rybu nejím a Hanka jí jen to, co jím já, takže taky ne (to jsem rád, že jsem jí konečně něco pořádně kočičího naučil, ona totiž dělala, že bude jíst pečené kuře, ale už ho nejí....). No a jinak byly ty vánoce dobré proto, že byl pořád někdo doma a něco se dělo, jinak se tam nudím, protože jsou pořád v práci.

Po vánocích zůstal ještě doma táta. Ráno odvážel maminku do práce, potom jsem se spolu povalovali na křesle, a protože venku na zahradě máme slepičinec, museli jsem spolu chodit krmit. To víte, jdu tam, proženu tu havěť, oni křičí a já se jen směju. Horší je, když na mě vyběhne kohout. A při tom krmení jsem s páníkem a psicema začal chodit pěkně daleko od naší zahrady. Kus cesty mě táta nese, kus jdu sám, a to prosím tajně, aby panička nevěděla, protože ona si myslí, že bych se venku ztratil. Chodíme za potok, k rybníčku, k vysokému stromu, kolem vrbiček. Když mě to už nebaví, tak se nesu, u našeho plotu zase běžím sám, protože tam značkuju, no prostě si s tátou užíváme. Na a minulý týden se to prozradilo. Maminka je pořád nastydlá, tak nechodila ven, ale to svítilo sluníčko a ona, že jde taky. Vzala mě do náručí, nosívá mě na levém rameni, a vykročili jsem. Došli jsme až k mostu, psí holky hnaly dál, už byly skoro u rybníčka, ale maminka, že už dál ne, že tam kocourci nechodí. Táta se jen usmíval, protože ona ještě řekla, že kdybych skočil na zem, určitě bych utekl a už bych se nenašel. No a tak mě na tu zem postavil a rozběhl se směrem zpět. Já jsem se rozběhl, přefrčel jsem to po mostě, pádil jsem po louce rovnou k našemu plotu a tam jsem se postavil, aby každý viděl, že to tam patří mě. A maminka tedy koukala! Říkala něco jako Tedy kluci, vy jste ale šikulové, a táta pravil, že kocour přeci ví, kde je doma. No a to já tedy vím!

No a taky se nám někam schovala naše zahrada. Tedy ona tam je, ale prostě je schovaná a všude na ní leží sníh. Nejprve jsem si myslel, že ho budu mít rád. Vločky my připadaly jako mouchy, tak jsem je i honil a chytal, ale potom jsem zjistil, že jak si na chvíli stoupnu, zebou mě tlapky. A to mi dáte jistě za pravdu, to nemá žádná kočička ráda. Navíc jsem přestal vidět svoje značkovací místa, trávu u keříku, kamen u plotu, i stromeček v parčíku je ve sněhu. Takže tedy to se mi nelíbí a z toho plyne jediná věc – nemám rád ani zimu ani sníh.

Říkala mi ale maminka, že zimu nemají rádi ani ptáčkové, proto jim pořád nosí do krmítka na plotě slunečnici, já je potom pozoruji a někdy jich je tam tolik, že je nestačím počítat. Tuhle v sobotu vařila polévku z hovězího masa, odkrojila lůj a pověsila ho na plot, protože sýkorky ho rády uštipují. Já si tam potom klidně ležím a najednou na plot přiletělo něco velikého. Nejdřív jsem si myslel, že snad slepice. Naježil jsem se a štěkl výhružně Ekk Ekk. Mami to z kuchyně taky uviděla, volala tátu a už jsme na toho ptáka koukali všichni, dokonce i Hanka, ale ta se krčila. Na plot si pro lůj přiletěl krahujec. Chudák, měl takový hlad, všechny myši zalezlé, venku pořádný mráz, myslel si asi, že si u krmítka chytí vrabce nebo sýkorku. Naštěstí pro ně tam ale vysel ten lůj. Pták se na nás i podíval, ale neodletěl, protože ten hlad byl silnější než jeho ostražitost. Jenom na keříku za ním strašně křičeli vrabci, sýkorky a zvonkové, které svojí přítomností odehnal od krmítka. Nakonec ten lůj utrhl a v pařátu si ho odnesl pryč. Přiletěl ještě asi za hodinu a moje hodná maminka mu hodila syrový řízek, on ho ve sněhu hned našel a odnesl ho pryč. Táta říkal, že mamince za odměnu potrhá slepice, ale to by přece nebyla odměna? Nevím, já bych ho tedy zpral, až by peří lítalo, ale prý bych na něj nestačil. No kdo ví, mám už skoro 8 kg!

Abych pořád nemluvil jen o sobě musím taky o naší Hance. Když přijela na vánoce naše Věruna, strašně se divila, že Hanka je veliká, já bych tedy neřekl. Ona je jako z hadích ocásků, teď je tady a než se otočím, už je někde úplně jinde. Od táty se nechce vůbec nechat chytit, asi věří jen mamince. Ta jí každý večer češe na okně, povídá jí a já tedy ale žárlím a většinou pak Hanu zmasím. No a  když jde spát, nikdy jí nemůžeme najít. Třeba já v noci. A potom chodím a starostlivě jí silným hlasem volám „Muááuu, muááuu“. A ona se najednou někde najde. Ale tuhle se skoro nenašla. Maminka přišla z práce, já hned přiběhl, psice taky a Hanka nikde. Tak jí voláme, hledáme. Nebyla ani v koupelně, v ložnici se neozývala, hledali jsem prostě všude, ve skříních, pod postelemi, v poličkách....... Asi po 10 minutách usilovného hledání se najednou objevila sama. Spala v ložnici na skříni za košíkem. Tam by jí tedy nikdo nehledal. Ona je ohromně sportovní typ. Všude vyskočí, to já ne, a proto jí na té skříni ani nikdo nečekal. Teď, když jí nemůžeme najít, jdeme najisto. Vždycky tam je.

No a jinak se musím tedy pochlubit. Zase mě pochválili! I když je zima, chodím do stodoly a našel jsem tam myš. Už tam není. Skončila v kotli. Ukázal jsem jí svoje ostré zuby a drápy!

Všechny kocouře zdraví Jaffa se svojí rodinou
Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+





Zatím bez komentáře

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Zatím není přitlapkován žádný komentář.

Reklama

Má Váš kočičák už svou stránku ve Zlaté knize?

Víte, že svému kočičákovi tady můžete vytvořit osobní stránku? Víte, že pak může mít své vlastní kočkoalbum, deníček a další?

Registrujte se!

Registrace není povinná, ale umožní Vám využívat všechny funkce, které Modrý kocouř.cz nabízí - jednoduché vkládání fotek, komentování nebo komunikace s ostatními Kocouřáky.

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top