Kočička Destinová aneb trocha čtení bez obrázků

V roce 1997 se mi v centru Brna poprvé připletla do cesty toulavá kočka. Ke svému překvapení jsem zjistila, že jich zde žije kolem tří desítek. Pohybovaly se na Římském náměstí, na ulici Josefské a Novobranské.

Pamětníci vzpomenou, na pozemku mezi ulicí Josefskou a Novobranskou, tržiště s vietnamskými obchodníky, kde za bílého dne nic nenasvědčovalo pobytu koček. Jen odvážní, kteří ignorovali pijanů, souložících dvojic či uzavřených hloučků mládeže, ti, kteří zde vyčkali pozdních hodin a dokázali se chovat tiše, mohli si povšimnout drobných stínů, které vyjídaly odpadky, lezly do košů a igelitových pytlů s nadějí, že najdou něco k snědku. Stále vidím v nažloutlém světle pouličních lamp odrostlé kotě, které pro kus zkaženého salámu uvízlo v igelitovém pytli a zpanikařilo.

V roce 1999 se zde narodila Destinová. Tehdy ještě neměla jméno, byla to obyčejná, černá, ušpiněná a velmi nemocná kočička, která každý den se setměním čekala na nášup v kočičích miskách. Asi patnáct koček zde žilo na pár metrech čtverečních mezi betonem budov, trochou neudržovaného porostu a hovínky lidského původu. Jejich vyžití mělo pramálo možností a obživa taktéž.

Sedíte na mokré dece, nemrzne tak jako včera a tak kapky z děravé střechy pomalu sklouznou po kožichu až ke kůži a chlad projede tělem. Žaludek svírá hlad, jenže granule rozsypané na podlaze jsou dávno plesnivé. Prkna za vámi zavržou, ale to jen kamoška si poposedla. Čeká jako vy. Má to horší, je slepá a tak moc neuloví a při jídle ji všichni odstrkují. V posledních dnech zhubla, snad neskončí jako prcek. Ten leží také opodál. Již třetí den. Je mrtvý.

Z ulice přicházejí lidské hlasy a smích. Celý den čekáte na tento okamžik, ale strach teď všechny čekající uklidil více do tmy. To nejsou vaši lidé... a hlasy se blíží, praská sklo a veselí sílí... svaly a mysl napnuta k útěku.

"Nechte toho nebo zavoláme policii..." Máte pocit, že ten hlas znáte... Hluk po chvíli mizí, známé hlasy kolem vás, ale nikdo vás nevolá. Máte pochybnosti a hlad... "Či-čí-čí-čí..." Konečně! Běžíte, stejně jako dvacet vám podobných a vrhnete se vstříc jen několika miskám se studenými těstovinami a syrovými nakrájenými játry. Dnes se zadařilo, máte výhodné místo s více kousky masa na misce, někteří však neměli tolik štěstí a čekají opodál, co zbude. Vy se ale dnes najíte a teplo se rozlévá od žaludku celým tělem, alespoň pro dnešek...

Destinová byla kočkou, o kterou by žádný útulek nestál, spíše by byla jeho nočním můrou - divoká, při kontaktu agresivní, chronicky nemocná a navíc obyčejná černá. Neměla špatnou zkušenost s lidmi, ona ji neměla vůbec žádnou.

Po několika letech odebírání, piplání a umísťování koťat z této lokality se mi podařilo krmiče přesvědčit o kastraci koček. Samozřejmě vše za podmínek, že si kastrace zaplatím sama. Několik koček bylo již ve vysokém stupni těhotenství a tak u mne čekalo na porod. Když jsem byla v půli úkolu a bylo možné první kastrované, ošetřené a přeléčené kočky vypouštět zpět do místa, bylo mi krmiči sděleno, že se o kočky v této lokalitě dále starat nehodlají, neboť to ani nejsou kočky jejich, ale obecní. Když už je přece mám doma, tak tam můžou zůstat, ne? Nebo ať je umístím, když mi to tak jde... Místo "děkuji" bonus takového kalibru. A navíc jsem byla bez úspor a na počátku "dalšího úkolu".

Přiznám se, že jsem byla ráda, že mi v okamžiku oznámení této novinky byla na blízku láhev Myslivce z víkendové oslavy. Studující při zaměstnání, aktuálně s 22 kočkami v pronajatém 2+1, jsem se náhle stala hrdou majitelkou dalších, polodivokých a navíc nemocných koček. Internet v každé domácnosti, včetně mé, byl tehdy hudbou daleké budoucnosti a tak zveřejnění příběhu o chudáku kočičce a hledání rady, pomoci či spřízněných duší, spadalo do stejné kategorie. Inzerce v místním plátku byla vhodná spíše pro koťata, ale pro podobné situace zde nebyl prostor a dostatek povolených znaků textu :-) Netušila jsem, jak hledat člověka, který poskytne domov divoké a nemocné kočce, byla jsem na pochybách, zda je rozumné tyto kočky vypustit do lokality jiné, kde však nakazí kočky stávající. Útulek ve městě Brně nebyl a ten, co je zde v současné době, by tyto kočky jednak nevzal, a pokud ano, většinu by utratil.

Jak jsem Nerudovskou otázku vyřešila? Destinová posléze obývala slunný byt s výhledem do zahrad ve společnosti svých kamarádů z lokality. Pronajala jsem jim ho. Prostě jsem kočkám našla levný pronájem. Našly zde domov, vytvořily uzavřenou skupinu, která nešířila nemoci a infekce na jiné kočky a navíc ony samy byly spokojené - teplo, čisto, pěkný výhled :-), pravidelná strava. Tři z nich se mi podařilo kastrovat až po několika letech pobytu v bytě (kocouři byli kastrovaní všichni - poznámka pro čtenáře z řad sdružení ochrany zvířat), kdy se jejich zdravotní stav zlepšil. Většinu z těchto koček se mi do dnešního dne nepodařilo ochočit, v lehké pohlazení mohu doufat jen při servírování jídla. Pokud je nutné ošetření či léčení, přijde do akce odchytová klec a jakékoliv další zákroky, včetně běžného vyšetření, se musí odehrávat jen v narkóze.

Samotná Destinová byla kastrována na jaře roku 2007 a to za plné pohotovosti veterinářů. Ještě za hodinu od první injekce narkózy útočila na veterinářku. Seděla jsem u ní. Měla jsem velký strach, že zákrok nepřežije díky chronické hnisavé rýmě a labilní povaze, ale podezření na cystu na vaječníku bylo silné. Zvládla to. Vyoperovanou velkou cystu mi veterinářka přinesla ukázat.

Destinová přibrala na váze a byla ve větší pohodě. Chronické zdravotní problémy však unavily a oslabily organismus. Koncem září tohoto roku jsem si všimla, že více polehává, že neuteče, když poruším bezpečnou vzdálenost půl metru. Chytila jsem ji. Nikdy to nebylo snadné tak jako teď. V břiše byla tekutina.

Snažila jsem se jí ulehčit každý den nemoci, neboť ona měla vůli a chuť. Náhle byl mezi námi důvěrný vztah a ona mi dovolila, bych jí pomáhala a pečovala o ni. Byla to objevitelská cesta pro nás obě, a poučná.

V závěru jejího života jsem ji mohla pohladit a ani nevím, zda to bylo dobře. V pátek 10. října 2008 večer v klidu odešla. Příčinou smrti byla FIP.

Těchto pár řádek je vzpomínkou všech koček z této lokality, kterým jsem nestihla pomoci či kterým nebyl ochoten pomoci někdo jiný. Žily a umíraly v bědných podmínkách.

Není totiž rozhodující, zda bydlíte v pronájmu či ve vlastním, s kočkou či bez, zda máte bohatého přítele či ne a kolik vám platí v práci. Záchrana života venku strádajícího zvířete totiž není toliko o vašich možnostech, ale o vašem rozhodnutí to udělat a o vůli vytrvat.

O ochotě kus svého pohodlí obětovat a dosavadních zásad změnit pro život jiný. Každý z nás není schopen pronajímat kočkám byt :-), ale každý může vytvořit prostor pro záchranu alespoň jednoho kočičího života.


Internet: Brněnský Max - domov pro kočky

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama