Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 5. - Vášnivý plán

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 5.

V hráčském salonu dosud panovalo zděšené napětí, které vyvolala Missarina oznámením, že na velkolepou party v domě Chlupézů hodlá pozvat také Dona Bertrandose. Ten, kdo u hracího stolku nervozně okusoval hlavičku figurky, nebyl dikobraz, ale výrazně naježený Maxavéz. Otec Amadeos pohlížel na Missarinu dílem starostlivě, dílem tázavě, jako by zkoumal, jestli svá slova myslí vážně. Jindy uhlazený Danéz byl značně rozcuchaný, jak nad troufalým nápadem nesouhlasně vrtěl hlavou. Bertilio upřeně hleděl na tác s myšími medailonky a la bažant, Dorchita si z nervozity zauzlovala ocásek a ani se nesnažila ho rozvázat.

Ředitel Piškotatos s úklonou přistoupil k Missarině a vážným hlasem pravil: „Má drahá, vy víte, jak vás ctím a obdivuji, ale váš záměr opravdu nepatří k těm nejlepším... můžete mi, má paní, sdělit, co vás k němu vede?“

Missarina chladnokrevně a sebejistě pohlédla na Piškotatose: „Co? Vy se ptáte? Vy, který jste proslul svým spisem Svůj k svému aneb Mňauristokrat k mňauristokratovi? Don Bertrandos vládne celému širému kraji... celé zemi... celé zeměkouli... no dobře, uznávám, že vzdálené kmeny Čičinuitů na Mňauljašce ho za svého bosse asi nepovažují, ale my tady jsme povinni vzdát mu úctu... získat jeho přízeň a ochranu.“

Chillito znepokojeně pohlédl na matku: „Mamá, říkáš ochranu... ale abychom ji spíš nepotřebovali my před Donem Bertrandosem... víš, co se o něm říká?“

Missarina šlehla svého béžově hezkého syna pohledem: „Nikdo... NIKDO! Ani můj vlastní syn mi nebude říkat, koho mám či nemám pozvat do vlastního domu! Nikdo nepřekazí mé plány!“

Chillito se na ni starostlivě zadíval svýma hezkýma, modrýma očima: „Mamá, uznávám tvé výsostné postavení v našem domě, ale dovol, abych ti připomněl, že pověst Dona Bertrandose není zrovna... jak jen to vyjádřit... no... důstojná lesku domu Chlupézů.“

„Drahá kmotro Missarino, obávám se, že Chillito má pravdu... říká se, že...“ Afrodíta svou nesmělou větu nedokončila, protože do dveří poněkud rozespale vstoupila Barbarella.

„Uááá, zase mě vzbudil nějaký rámus... Missarino, zlatíčko, tvůj dům je poněkud hlučný... trpím zde stálým nedostatkem spánkuuuu...“ Barbarella zálibně obhlédla prostřený stůl, s chutí si vybrala zapékanou myší paštičku a pokračovala: „Zaslechla jsem, že mluvíte o tom zlotřilci, Bertrandosovi!“

Otec Amadeos se neklidně otřepal a domlouvavě oslovil Barbarellu: „Milá Barbarello z Alchézových, mohla bys hovořit méně hlasitě? Jsou jména, která neradno vyslovovat, víš, že CIA má uši všude a na rozdíl od tebe nikdy nespí!“

Barbarella se nespokojeně zavrtěla a spolkla sousto chutného myšího řízečku. „Otče, ctím vaši moudrost i vaši boží osvícenost, ale snad i Cočičí Informační Agentura ví, co je Bertrandos zač? Prý dokonce pěstuje na rozlehlých plantážích tu dábelsky omamnou rostlinu, která k děsivým mňaulotriím mládež přivádí a snad i zatemnění mysli způsobuje!“

Při posledních slovech Missarině vzteky ztmavly tečky, ale ovládla se: „Konec planých řečí. Na party jste všichni zváni, pozvánky ve zlacených obálkách s emblémem rodu Chlupézů samozřejmě dostanete... a Dona Bertrandose uvítáme jako veleváženého, ctěného hosta. Vím, co dělám, a proč to dělám! Mám své plány a uskutečním je! A vy,“ přejela přísným pohledem Lassalitu, Dorchitu, Bertilia a Milcháveze, „se budete chovat s noblesou, která náleží vašemu urozenému původu!“

Lassalita ječivě vypískla: „Ale mamá... to bude nudááá... a zas pohoršíme hosty... my tady nechceme být, půjdeme radši na kočkotéku!“

Missarina se nadechla k nesouhlasné větě, ale Milchávez byl rychlejší: „Ty jo, Lassalitice, neblázni... přece se nepůjdem vlnit na kočízu, když tu bude mňaufián... třeba dovalí pytlík blaha ze svých plantáží... si to užijem...“

Missarina prudce švihla svou pěstěnou tlapkou ke dveřím: „A ven! Oba!“

Lassalita pleskla Milcháveze a s výkřikem: „Máš babu!“ oba prolítli dveřmi.

Missarina je sledovala s mateřskou pýchou a podotkla: „Jsou tak mladí a neklidní.“

„Spíš zpovykaní a rozmazlení,“ pronesl tiše pro sebe otec Amadeos.

„Říkal jste něco, otče?“ ozvala se ostrým hlasem Missarina.

„Snad radši ani ne, má drahá... ale podívejme, kdo přišel,“ pohlédl Amadeos vlídně na Abbygailitu, stojící ve dveřích.

„Madam... madam, přišla jsem...“ Missarina se na ni osopila: „To vidím, že jsi přišla a nepřiplavala, tak mluv, co se zas děje?“

Abbygailita natáhla tlapku, dosud ukrytou za zády: „Byl tady pošťák... přinesl psaní, madam, pro vás. A řekl, že ho musím předat jen a jen vám!“

Missarina vytrhla Abbygalitě zvláštní, rudohnědou obálku. „Dej to sem, neschopo... a skliď nádobí se stolu a urovnej přehozy na křeslech a srovnej závěsy a pak mazej do kuchyně! S těmi kočmornými je pořád něco... jsou jen pro zlost! A vy, mí drazí přátelé, mne na okamžik omluvte... hned jsem zpět, abych si užila vaší vzácné přítomnosti!“

Missarina vyšla na chodbu, minula stěnu s mnoha obrazy svých urozených předků a zastavila se až u okna.

Zkušeným vsunutím drápu roztrhla obálku a vyňala z ní několikrát přeložený list papíru. Rozložila jej a začala číst. Náhle se celá rozechvěla a zděšeným, tichým hlasem zašeptala: „Mňau Díoz... Mňau Díoz, to ne... to snad ne!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

21 komentářů

Reklama