Hroznej den...

Nevím, jak vy, ale my, kočičáci, míváme někdy den opravdu pod všechny psiska. Tak třeba Micínek ho měl zrovna včera.
Taky mi o tom hnedle napsal:
Lásko moje, milá Floppynko.
Od rána smog, inverze, přitom hlásili slunečno. Prosím všechny kočičáky, aby hlásili, kde dnes svítí sluníčko. Pokud vůbec. Takže hrozně lituju, co jsem provedl včera. Svítíčko slunilo, štipky ještě nezačaly mouchat, byl nádhernej den. A že toho sluníčka najednou bylo nadmíru, tak jsem si zalezl pod deku. Ne, že by mně byla zima. Ani nápad. Mám hustý kožíšek, matinka příroda mě postupně zbavuje přebytečných chlupů, abych se v létě moc nepotil. Já totiž deodoranty nesnáším. Tak to reguluji přirozenou cestou. I když se babička zlobí, že teď jsou po celém bytě všude chlupy. Jo. Zpátky k meritu věci. (Musím se dědy zeptat, co to je. On někdy mluví nějak cize, moc mu nerozumím. Beru, že je o nějaký pátek starší a ví toho víc, ale měl by mít ohled na kočičí dorost, který se teprve učí.) Tak jak jsem už tlapkal. Občas – a na to příslovce kladu velký důraz, i když nevím, co to je – si zalezu pod deku. Babička ji dala na sedačku, prý jako ochranu, abych ji neškrábal. Babi, babi! To jsem si o tobě nemyslel, že jsi taková. Já a škrábat? Víš, jaký dávám pozor na všechno, abych nic nezničil? Ty loňské záclony? Jednak to bylo dávno, skoro už rok - a kdo si to má pamatovat? - druhak jsem se musel někde cvičit. Viděla jsi nedávno Floppynku, jak šplhá? A co se stalo? Vzedmula se v bystrcké přehradě voda? Ani o píďu. A tapety? Prý skoro v celém bytě! Tak to neberu. Jsi nespravedlivá! Ať se přijde každý, kdo bude chtít, podívat. Nikde ani škrábanec. Tapety jako nové (Ano, jsou od podzimu nové! Sám jsem přetapetovával celý byt a stálo mě to dost peněz a sil!!! – pozn. děda.), nikde není vidět moje tlapka. Tak co si všichni vymýšlejí. Máme doma jak v klícce. A čí je to zásluha? No přemýšlejte!
Koukám, že začínám hezky kecat. Tak to zkrátím. Zalezl jsem si včera pod deku. Hodina, dvě... to už bylo pro naše akutní!, tři, čtyři... Začalo to hrozit katastrofou. Ještě NIKDY jsem to neudělal. Já včera nevylezl ani na svačinku. Babička se dohadovala s dědou, co to má znamenat, a jestli mě nemají vzbudit. Děda se zase nechal ukecat jako vždycky (ach, ty ženský; hlavně babičky!) a tak čekali. Konečně jsem se vpodvečer pohnul (oni sledovali celou dobu, jestli se hýbu a dýchám!). Radost jako o slavnosti sněženek. Radost, jakou mají jen malé děti a lidé, kteří milují kocouřečky.
Nastal problém. Co mně je. Nebo co mně bylo. Nemám teplotu? A z čeho? Sahali mně na čelíčko, chtěli dát teploměr. Ale kam? Pod kterou tlapku? Pod přední? Pod zadní? Najednou jeden z nich říká: „A co tak do zadečku?“ A to jsem vyletěl víc než když mě v létě dala vosa žihadlo. Ještě to tak! A byl jsem najednou a vlastně pořád zdravý. Neskutečně zdravý. Padla celá kapsička a k tomu dvě tyčinky Shakira. Panečku, kolik já jsem jich dostal pod stromeček.
Tak vidíš, Flopynko, lásko moje, jaký vedu život. Samé starosti. Zrovna dnes jsem zase něco slyšel o kočičkách. Prý už zase rostou. A děda nepřinese domů ani jednu. Neboj. Tebe budu mít už nadosmrti rád.
Měj se hezky a zase někdy napiš.
Tvůj Micínek.

Tak by mě opravdu zajímalo, jaké že ty kočičky venku rostou a kde. Z okna jsem zatím žádné neviděla - ani Mikuláš o nich nemňoukal. Tak nevím - měla bych žárlit? Co myslíte, kocouřové a kočičky?
Mňauky, vaše Floppy

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama