Dneska moje dvounožkyně zase asi tak posté (hihi) otevřela poštu na počítači, sle copak se to děje? Já mám dopis? A opravdu pro mě? Páni, už jsem pelášila a hned, aby mi to panička přečetla (nechce mi uvolnit místo u PC).
Psal mi MICÍNEK!
To bylo radosti! Musím se o ni s Vámi hned podělit:
Ahojky moje Flopynečko.
Musím Ti napsat, co se mě tůdle nestalo. Babičce a dědovi bylo (ale už není, víme?) tuze líto, že nevím, jak je venku. Že to všechno, ten stuch do plíců, to šešveholení ptákovstva pozoruju jenom z balkonu nebo z parapetu okna. Že – jak oni říkají – nemám ten kontakt s matičkou přírodou. A tak děda cosi koupil a když to přinesl domů, začal jsem to očichávat. Jako všechno, co se donese. Zjistím to hned v tašce, ani to nemusí vybalovat. Docela hezky se to žužlalo, i barvu to mělo na můj vkus hezkou, ale na moje zuby to bylo moc tuhé. A žádná chuť! Fujtajbl! Tak jsem na to vyhlásil embargo. Nezájem. Jenže ti dva začali o tom, jaká to bude krása, jak se podívám ven a vím já, co ještě. Stáří se má ctít, uznávám, ale těm jejich blábolům jsem nerozuměl. Šel jsem si zase lehnout na topení. Ani jsem neprotestoval, když mě děda jeden ten kousek z těch dvou, co donesl, začal dávat na krk. Ať si poslouží, když jsou z toho tak vyšašení. Rád zapózuji, jen když bude zase dobrá kapsička. A hned jsem slyšel: „Jéminkote Micínku, tobě to ale sluší. Jsi jako princátko. Kdyby tě tak viděla Floppynka, jaký jsi frajer.“ Teprve když mě děda vzal do náruče a ukázal mě v zrcadle, viděl jsem, o co jde. Kvůli tomu takový humbuk? Kvůli tomu mě vzal z topení? Nějaká páska kolem krku, to se hodí spíš pro kočičí holky. Ale pro kocoura? Budu jen pro smích. Ještě, že nechodím ven. Co by mysleli všichni, kdybych se tak objevil před barákem?
Najednou se mě zježily chlupy po celém těle. Slyším, že mně chtějí připnout nějaké vodítko a půjdeme ven. V tomhle? Aby se mně všichni smáli? Copak jsem pes? Viděla jsi Flopuško někdy kocouřečka na vodítku? Ta potupa. Ta ostuda! To bych nepřežil.
Ale děda si nedal říct. Babička ho v tom podporovala, a tak jsem ze zvědavosti vyšel na chodbu. Jako vždycky. Ani ne k výtahu, jen tak na pár kroků. Očichat, kdo kde zanechal nějaké pachy, poznat, kdo to mohl být, jestli soused nebo někdo z vyšších pater. Poslední dobou se totiž u nás rozmohlo chození pěšky, i když máme výtah. Ne že by lidi začali šetřit. I babička teď chodí po schodech. Říká, že potřebuje pohyb. Kecá!!! Přitom se dědovi nedávno přiznala, že se bojí aby s ní výtah nespadl, jako nedávno ve vedlejším městě.
Tak jsem se chystal zase domů. Ale cítím, že mě něco táhne opačně. Já domů, něco k výtahu. A pořád. Tak toto jsem ještě nepoznal. Pohyb a protipohyb. Tah a protitah. Tak koukám, od obojku na krku nějaký pásek, jeho konec drží v ruce děda. „Dědo, co blbneš? Víš že mě to začíná škrtit? Co je to vůbec zač? Podívej na mě. Oči mně lezou z důlků, mám je jako dvě olivy plněné papričkou. A taky se mně blbě dýchá. Dědo! Povol a netahej za ten konec!!!“ V posledním vzepětí, téměř v poslední chvíli mého odporu slyším napřed babičku, pak dědu. Domlouvali se na tom, že to vzdají. Že i nadále zůstanu sedačkový kocour s výběhem na topení. Děda si ze mě dělá neustále srandu. Když přijde dopoledne z nákupu a vidí, že si hřeju kožíšek, tak mě začne říkat, že jsem „pečenáč“. Místo abych šel s ním na procházku, tak se peču na topení. No a co? Pořád lepší než abych se dostal v ulici do řečí. Už to slyším předem: „Lidi, viděli jste toho Jelínkovic kocoura? Oni ho vodí na vodítku jako psa! Já jsem vždycky říkal/a, že jsou prdlí. Tady to vidíte.“ Tak to tedy ne! Ani za mák, ani o píďu. Nevím, kde ty dva frasy skončily. Už si to na krk nikdy, ale fakt nikdy, nevezmu.
Tak vidíš, Flopítko moje milovaný. Nemám ten kočičí život zas tak moc lehký. Chtěli mě vodit po ulici jako vodili medvěda v Prodané nevěstě. Nejsem ani žádná Esmeralda, abych se předváděl. Ale já to těm dvěma nezazlívám. Mysleli to dobře. Chtěli, abych poznal mátinku pšírodu a dejchal čistej stuch do plíců. Ahojky, lásko moje. Micínek.
Tak to vidíte. A to mi Mikuláš povídal, že ho několikrát taky měli venku na vodítku. Ale bylo to prý nanic, ani pod širší keř nesměl, ani do sklepa pod schody, a na strom ani nemluvím. Jak říká Micínek - vodítko je jen pro všechny ty nesamostatné psy!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?