13. února 2008  |  Pacička  |  1 025 480 661x / 7x

Utrpení malé Pacičky

Název tohoto zápisku je trochu zavádějící. Jsem sice malá Pacička, ale jen když spinkám. Občas po očku pozoruju páníčky, jak se nade mnou rozplývají. Jsem prý sladká, mám heboučké bříško, zvířená chmýříčka na ouškách... No znáte ty řečičky! (kdyby raději přidali jednu kapsičku navíc!)
Ovšem pokud se na chodbě něco děje, rázem je ze mě hlídací pejsek, valím ke dveřím a neohroženě za nimi čekám na případné vetřelce.
Když chci ukořistit nějaké jídlo navíc, musím být mazaná jako liška. Když drápu do nového křesla nebo do čalouněné postele (škrabadla jsou pro ty, kteří v tom ještě neumí tak chodit), jsem tygr - neohrožený a plný síly. Probíhám-li bytem tou nejvyšší rychlostí, jsem stádem dupajících paciček.
Mám mnoho tváří, ale to, co jsem předvedla včera na veterině, předčí všechny mé předchozí výstupy.
Už když mne páníčci nalákali do plastové bedny s mřížemi, začala jsem plánovat pomstu. V čekárně jsem se chovala jako způsobná kočička, nechala jsem se obdivovat okolím, tu jsem prostrčila mřížemi čumáček, tu pacičku. Občas jsem mňoukla, aby okolo čekající psi věděli, že se jich nebojím. V ordinaci jsem si hrála na hodnou asi dvě minuty.
A od této chvíle to berte jako varování!!! Říkají tomu "očkování" a snaží se vám namluvit, že to vůbec nebolí, že to jenom trošičku štípne, jako včelička...
"Včelička štípla" a já jsem v ordinaci rozpoutala peklo.
Sama jsem netušila, že mám v sobě schováno tolik druhů vrčení a chrčení a na své zoufalé mňoukání jsem byla vyloženě pyšná.
Jim to ale nestačilo. Prý ještě manikůra a pedikůra.
Dovolila jsem jim ostříhat jednu packu, ale pak už jsem toho měla fakt dost. Skočila jsem na zem a pádila pod nízké skříňky, odkud jsem nehodlala nikdy vylézt.
Páníčci předvedli pěkné divadýlko: šli na všechny čtyři, plazili se po zemi a lovili mne. Když už to pomalu začínalo být trapné i mně, nechala jsem se vytáhnout. I povolali na pomoc sestru. Páníček a sestra mne drželi, paní veterinářka cvakala drápky, panička mne konejšila a já jsem kousala a škrábala, vrčela a vřískala. Myslím, že už se tam hódně dlouho neukážeme. Vyčerpaná a bez drápků (nějaké výbojné výpady si teď budu muset na chvíli odpustit, dokud to nedoroste) jsem vlezla do přepravky a cestou domů jsem si plánovala, že jim to hned tak neodpustím. Vydrželo mi to do té doby, než mi nabídli na usmířenou kapsičku. A kapsičky na usmířenou se přece neodmítají!

Sdílejte!  |  O sdílení

Micínek  24. února 2008 18:56

Kočičko Pacičko. Nebuď smutná. Jsme na to všichni stejně. Mě se stalo to stejné. Moc dlouho mě nemohli dostat do auta. Pak na mě hodili tašku, neviděl jsem ani na jednu tlapku a někam se jelo. Auto smrdělo, já radějí přírodu a čerstvý vzduch... Pak mě vyndali v jakési místnosti, kde nade mnou stál jakýsi obr v bílém plášti. Bál jsem se. Hrozně se bál. Ale nemohl nic dělat. Potupně mě dali včeličku, pak mě ostříhali drápky. Fujtajbl. Už to víckrát nechci zažít.