Jak jsem konal dobré skutky a panička na mě málem zapomněla

S příchodem jara pozbyla panička posledních zbytků soudnosti. Nacpala si svá objemná stehna do jakési roury, natáhla na zadní tlapy legrační návleky, které klapaly při každém kroku, a jala se vykrůcat před zrcadlem. Když jsem si představil, jak kráčí městem, vyhlédne si oběd, plíží se za ním vysokou trávou a přitom klape jak stádo prchajících gazel, musel jsem se smát.
I dvounožkyně před zrcadlem uznala, že takhle to nepůjde, a vyvodila z toho překvapivé závěry. Od té doby sebou každé ráno plácne na zem, cuká se jak vorvaň na mělčině, funí a mrská nohama. Sledoval jsem ze stolu její boj o život, a když se mi zdálo, že mele z posledního, rozhodl jsem se provést okamžitě masáž srdce. Hopsnul jsem jí z výšky na hrudník. Zabralo to okamžitě. V paničce se vzedmula nová vlna síly a z hrdla jí vyšlo mocné zařvání. Viděl jsem, že mé pomoci už není dále zapotřebí, vyndal jsem paničce drápy z kůže, zasunul je do vypolstrovaných pouzder na tlapkách a rozběhl se vykonat řadu dalších dobrých skutků. Panička se sice po mně zatím sháněla a přitom na mě pěla oslavné ódy, ale čas hrdinů je drahý a nebožáků očekávajících pomoc tisíce.
Strašně nebohý se mi zdál keramický hrneček na stole. Seděl vedle počítače, úplně sám. I čaj v něm byl už studený a na chuť nic moc. Vytáhnul jsem zpod koberce chomáček barevných pírek, který mívala jedna plyšová myška jako ocásek. (Přišla o něj po 20 minutách jedné skvělé hry, chviličku poté, co oslepla na obě oči a ztratila levé ucho. Ten večer, kdy jsme se seznámili, pro ni vůbec nebyl moc šťastný, i když mu dvounožci říkali Štědrý večer.) Pírka jsem hodil do hrníčku, tlapkou je potopil, zamíchal čaj a sledoval, co na to hrníček. Byl z toho tak šťastný, že jak jsem míchal čaj, začal tancovat po stole. Přihodil jsem ještě jednu drobnou věcičku, co se nečinně povalovala na stole, jenže ta se hned potopila. Pak jsem pírka zase vytáhl. Když jsem si otřepával tlapku, stříkal čaj všude kolem a vytvářel zajímavé obrazce na LCD monitoru. Zkusil jsem to i s druhou přední tlapou, a taky super. Chomáček pírek byl příjemně nasáklý a taky začal pouštět barvu, takže by bylo škoda nechat ho ležet ladem. Prozatím jsem ho aspoň odnesl do chodby a strčil do paniččina klapacího návleku na chodidla.
Po tolika dobrých skutcích jsem uznal za vhodné vylézt na skříň a schovat se mezi krabice. Jsem totiž od přírody skromný a nemám rád, když mě někdo veřejně velebí za vykonané dobrodiní. A to se mi při mé dobrosrdečnosti stává často.
Když se panička vrátila z koupelny, začala si prohlížet mokré skvrny na monitoru. Jejich původ by asi nikdy neodhalila, kdyby – jak tak popíjela čaj z veselého hrnečku – jí mezi zuby náhle nezakřupalo ořezávátko. Jen co si vyndala ořezávátko z úst a prozkoumala stav svého chrupu, začala hlasitě velebit neznámého dobrodince, slibovat mu bohatou odměnu a žádat ho o chvilku strpení slovy „jen počkej“. Zpoza krabic jsem měl pěkný výhled, a protože jsem nikam nepospíchal, zdálo se mi moudré tam zůstat.
Po chvíli se panička rozhodla, že si nebude všímat rušivých vlivů okolí, mezi které počítala především mě. Nasoukala si nohy do roury, ověsila se cinkacími věcmi, a pohybujíc se po bytě nemotorným poskakování, vyjadřovala táhlým vytím radost z příchodu jara.
Já jsem zatím nelenil a páchal další dobré skutky. Jak jsem skočil na klávesnici, objevilo se na monitoru hlášení „Opravdu chcete program ukončit? Disk CD bude pravděpodobně znehodnocen.“ Znehodnocen! Líp bych to sám nevymyslel! Už už jsem se chystal volbu potvrdit, když paniččino vytí změnilo tóninu a záhy jsem byl shozen na zem. Panička se po mně ani nesháněla, jenom si nahlas opakovala počítání a zdálo se, že na mě dočista zapomněla. Já jsem zatím zkontroloval, jestli z kmene palmy neraší zas něco zeleného (nerašilo), jestli korková prostírání na stole nejsou okousaná (byla) a jestli mi zas někdo nezničil lopatkou několikapatrový hrad v záchodku (zničil!). Pak jsem začal zpívat za oknem, abych přehlušil paniččino vytí, ale panička mě nadále okázale ignorovala. Bubnoval jsem ocáskem do okenní tabulky a pokřikoval na nebeské opeřence názvy nejlepších kulinářských lahůdek z ptačího masa.
Vytí sice přestalo, panička se však nadále chovala, jakoby poblíž nebyl žádný ocelot. S přitroublým úsměvem na tváři se odebrala do chodby, kde si nejdřív obula pravou botu, vesele si u toho poskočila, zcela přehlížejíc přítomnost rozkošného černého zvířátka sedícího opodál, pak vklouzla nohou do levé boty... něco čvachtlo... a hurááá! Hnedka si na mě zase vzpomněla!

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama