Báječná léta pod psa (a pro kočku)

Píííííííííííííííííííííííííííp!
Já jsem malé kuřátko!
Pííííp!

Nebojte, vážené kocouřstvo, nezbláznila jsem se... na to tady máme jiné adepty, že... to já jen tak, z náramné radosti, jak se nám ty velikonoce, které nepřišly, pěkně vyvíjí! Dvounožkyně má sice asi dost jiný názor, ale to není moje starost, důležité je, že se nenudím.
Přitom to dopoledne na dost nudu vypadalo, protože dvounožkyně oznámila cosi o návštěvě a dodala, že jestli nebudu jako beránek, nadělá ze mě sekanou. Pche! Protože jsem zrovna v zubech držela míč na ragby a odnášela ho do pokoje, neb na prkenné podlaze dělá výraznější zvuky, nemohla jsem jí vyvětlit, že si dost koleduje.
Dopoledne jsme strávily celkem zajímavou hrou, nazvanou Lassy míče do pokoje, dvounožkyně kraslice zpátky do košíku. Ve hře jsem dosáhla naprostého mistrovství a všechny míče zůstaly celé, jisté dokonalosti dosáhla i dvounožkyně v nadávání. Vytrvale obhlížela území a hledala nedostupné místo, kam by košík mohla dát, ale žádné takové nenašla. Zrovna, když se s prskáním chystala košík a míče uklidit zpátky do krabice, zazvonil zvonek. Do předsíně vzápětí vešli cizí dvounožkyně a dvounožec. Bleskovým průzkumem jsem zjistila, že mají na sobě záhadné a nelibé vzkazy od nejméně tří oblud jiného druhu, což mi potvrdil vzápětí dvounožec, protože na mou adresu prohodil cosi o tom, že „tohle by měli naši rotvajleří kluci k svačince.“ „Tohle“ se příšerně urazilo a usoudilo, že na to jako bacha, urážet se na vlastním území od nějakého psomila teda nenechá.
Takže „tohle“ během svlékání návštěvy zmizelo... aby s děsivým vřískotem Mńaaaauuuuvraaauau vylítlo zpoza polštáře na gauči ve chvíli, kdy se dvounožec chtěl o něj opřít. Pobledlý dvounožec vypadal, že měl leknutím co dělat, aby ustál sevření tváře i jiných částí těla. Posadila jsem se před něj a zálibně soustředěně ho pozorovala. Dost ho to znervoznilo a  vyštěknul na mě: „Co zíráš? Na místo!“ Poklepala jsem si packou na čelo a pozorovala dál. Neklidně se vrtěl a znejistěl ještě víc, když ho z druhé strany začala pozorovat i Missy. Když se moje dvounožkyně odebrala do kuchyně, usoudila jsem, že je správný čas na drápkykúru, a rozhodla se použít jako brousicí nástroj nohu dvounožce. Nejsem žádný troškař, takže jsem se do brusného materiálu zatla pořádně. Dvounožec vykvikl překvapivě vysokým hlasem a vydal ze sebe něco jako: „Fujjeto!“ Vysunula jsem drápy a dosedla způsobně zpátky, takže dvounožkyně, nesoucí z kuchyně podnos, nezaznamenala žádný prohřešek. Návštěvní dvounožkyně vypadala pobaveně a dvounožec si nenápadně ohmatával místo mého brusného působení. Já ti dám, svačinku, hotdog z tebe udělám!
Další část akce byla zcela ve znamení Missyny předvádivosti, protože když dvounožec namyšleně líčil, jak jeho štěkálkové umí aportovat, Missy vzala do zubů svou aportovací myš, přinesla ji dvounožkyni a další půlhodinku dvounožec s tlamkou dokořán sledoval vzornou ukázku aportu, včetně toho, že po přinesení myši Missy usedne a vyčká dalšího hození. Čuměl jak lední medvěd na pouštní písek a řeč ztratil úplně, když Piškot předvedl své oblíbené kousky – Dej pac,
Vyskoč na křeslo a Hledej... na toto doporučení (protože povely my kocouřstvo neuznáváme) začal radostně hledat olejovou kuličku do vody, kterou mu dvounožkyně ráno už asi po dvacáté zabavila. Kuličku našel, přinesl a návštěvní dvounožkyně mu zatleskala. Dvounožec vypadal, že to nevydýchá. Přesto se mi zdálo, že pomsta pořád není dostatečná, a doufala jsem, že budu moci uplatnit něco účinnějšího. Vyčkávala jsem, až nastane má chvíle.
Nastala. Nastala, když se všichni dvounožci přesunuli na terasu, aby se pokochali výhledem, čerstvým vzduchem a tím, že kolem nich neskáčí svačinky. Dlouho tam v zimě nevydrželi, ale mně to na vykonání pomsty stačilo a ještě jsem stihla na zmatení nepřítele zaujmout obzvláště nevinnou pozu na polštáři. Tvářila jsem se patřičně roztomile a v duchu se radovala z věcí příštích. Věci příští vypukly v momentu, kdy se návštěva začla zvedat k odchodu a dvounožec pravil tu hlavní, pro mě zvlášt libě znějící větu: „Kde mám klíče od auta? Ležely přece na stole.“ CHA!
Moje dvounožkyně pohlédla na velmi, velmi tvrdě spící kočsvačinku, zavrtěla hlavou a dvounožce se zeptala, jestli je nemá spíš v bundě. Neměl. Schovala jsem si čumák mezi packy a začla vrnět, abych trochu zamaskovala, že řvu smíchy při pohledu na tři dvou... totiž čtyřnožce, jak lezou po zemi, nahlíží pod regál, sedačku, stůl, nakukují do košíků a květníků, zvedají koberec a  šmátrají ve škvírách mezi matrací na sedačce, vyklepávají časopisy a odstavují komody... do toho návštěvní dvounožci vykřikují něco o tom, že už měli být na večeři u maminky... odtáhli i válendy v pokoji menších dvounožkyň... vůbec si nevšimli, že z místa, kde tvrdě a nevinně spí svačinka, se ozývá Samá zima, samá zima... taky zima, kdepák, co to je za blbost, klíče v koši na prádlo... jo, vona tě příště přejde chuť dělat ze mě přesnídávku pro vořechy... na to zapomeň, že až tu skříň odsuneš, tak tam ty klíče budou... Pátrací akci podbarvovaly různé poznámky, Jájífaktjednou přerazím (No to jsem zvědavá, kdy to jednou přijde, chichi), Tak sis tam neměl ty klíče nechávat (návštěvní dvounožkyně má úplnou pravdu, neměl) a Tosnadnenímožnýtohlebypesneudělal (no to neudělal, protože je na něco takovýho pitomej). Blaženě jsem si mnula tlapky a zálibně naslouchala, jak dvounožci šílí z představy maminky, čekající s večeří, a vymýšlí, že pojedou tedy zpátky autobusem a zítra se vrátí s náhradními klíči. Do této situace vkráčel zmatený Bubu, který dosud nezaznamenal, že se vůbec něco děje, a nenechav se vyrušit z obvyklého klidu, kráčel vykonat nutnou potřebu. Vkročil do kadibudky, hrábl jednou, hrábl podruhé... dvounožkyně našpicovala uši, zaslechla podivný zvuk... a vzápětí již odklápěla vršek budky, natahovala si rukavici a vytahovala... no ano, klíče!
Klíče, které byly vkusně doplněny silikonovými ozdobami a dle úsudku dvounožců vůbec nevoněly.
Návrh mé dvounožkyně na opláchnutí vodou dvounožec zarazil zoufalým zavytím: „Vždyť je to elektronika!“
Návštěva pak již skončila velmi rychle. S  pocitem vítězstí jsem si vychutnala pohled na dvounožce, který konečky prstů štítivě držel klíče a ptal se, jak s tímhle asi má nastartovat. Než jsem stihla odvrknout, ať se zeptá těch svých blafálků, vypadla z něj věta, která mi plně potvrdila, že mé úsilí se bohatě vyplatilo: „Ty jo, máme hodinu zpoždění... tchýně mě sežere!“

Dobrou chuť, milá tchyně, a Veselé Velikonoce, drahé kocouřstvo, vám přeje vaše Lassy.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama