Má je pomsta

Sestry a bratři z kmene Chlupančů,

přestat vy hned zírat do krabic a placek, mňaunitorů nazývaných, a raději vy ven z wigwamů pohlédnout k obzoru, kde signály kouřové poselství mé vám přinášet. Jestli vy nic nevidět, tak buď vy okna dlouho nemýt a mít je jako čuně, nebo vy bydlet na špatné straně prérie, nebo taky možná vy koukat jinam (to řikám, mňaufix, Bubu, kam vejráš, to je zeď, okno je na protější straně).
Vysílat já k vám signály o vykopání další válečné sekery, protože bídná bledá tvář nedat si pokoj a pořád Tečkovanou vichřici provokovat a utiskovat, můra jedna. Jen co příměří na chvíli v území našem zavládlo a klid tomňauhawků a  ostrých vytahovacích šípů nastal, už zase bledé dvounohé tváři otrnulo a práva na vládu nad územím si začla osobovat. Vona si prostě nedá pokoj, nebo co.
Pořád záměry náčelnice Tečkované vichřice kazit a  potrestáními potupnými vyhrožovat a řeči pobuřující nad vším vést... aby se nezbláznila, že jsem si vypůjčila košík se šitím a zahrála si fakt dost dobrej fotbálek s knoflíky! Můžu já za to, že vlítla do obýváku jak splašenej netopejr a zamotala se do nití, kterými jsem předtím protkala všechny nohy židlí, regálů a sedačky? Můžu já za to, že z regálu vlastně tak nějak skoro sama od sebe spadla krabice plná fotek a ty se vysypaly? Nemůžu, protože za to může pátej kocouř, ale tomu se to prominulo, kdežto na mě se zase syčelo něco o roztrhnutí, zakousnutí a zmydlení. Pche!
Bídná bledá tvář na mě dokonce syčet něco o tom, ať jí zmizím z očí!! Začít já usilovně hrabat a hrabat tak dlouho, až válečnou sekeru vyhrabat, vydat hlasitý válečný pokřik a být já od té chvíle všude a nikde. Bídná bledá tvář pak mít pocit, že ne jedna, ale nejméně 30 Tečkovaných vichřic na území přebývat. Já plížit se a skrývat a být lstivá jako liška a předvídat, co zrádná bledá dvounohá tvář zamýšlet, a podle toho já řídit své obezřetné kroky. A tak bledá tvář chtít z komody ručníky vyndat, dvířka otevřít, vyndat Tečkovanou vichřici... Dvounohá tvář chtít vytírat, jít pro kyblík, vyndat z kyblíku Tečkovanou vichřici. Chtít si sednout do křesla a zasednout Tečkovanou vichřici, která vylítnout a dvounohou tvář vyděsit. Na otázku „Cojsemtiřeklažetěnechcividět?“ Tečkovaná vichřice zmizet za dveřmi a čekat, až tam o ní bledá tvář zakopnout a málem se přerazit. Když bídná tvář chtít stáhnout povlaky z pelechů menších dvounožkyň, muset nejdřív z povlaků vytřepat Tečkovanou vichřici. A když chtít rozčilená bledá tvář chtít prát, muset z pračky vyndat... no přece si nemyslíte, že by se do pračky vešel Bubu, že jo.
Každý z kmene našeho statečného ví, že síla boje vydařeného je i ve změně válečných postupů, a proto jsem s náčelnickou osvíceností změnila způsob boje. Po fázi Kam oko tváře bledé pohlédne, tam je něco tečkovaného, jsem se stala neviditelnou. I zmizel odhodlaný bojovník kmene Chlupančího v širé prérii a nebylo ho více viděti a nebylo ho více slyšeti. Bídná bledá tvář nejdřív povídala, že „Konečně dala pokoj,“ však když slunce klonilo se k obzoru a nad prérií stále vládlo podivné ticho, začla bledá tvář huhlat něco jako „Tojedivnýžedneskaspítakdlouho“ a pak už přesně podle plánu začla s vyvoláváním nikoliv duchů, ale své zlaté milované Nšočičičinky. Z obvyklého „Lassynko, no pošééém honem, čuminko žlatá...“ přešla k lichotnému „Paní předsedkyně mňaurlamentu, pojďte sem, dostanete vyznamenání,“ pak k naléhavému „Rejžo, fofrem, za chvilku začíná natáčení,“ až k alarmujícímu „Paní mňaunažerko, vylezte, přijde se představit nový mňausistent, kterého sháníte.“ Tsss. Marně voláš, bledá tváři, tady nikdo není...
Do zlověstného ticha nad prérií se ozval šustot... že už by se supi slétali, nad kořistí kroužíc? Už už jsem chtěla vystrčit hlavu a varovat je, aby si dali pozor na zobáky, dvounožkyně je šíleně kostnatá, není do čeho klovnout... když jsem si uvědomila, že jsem na válečné stezce a zmiznutá. Supi došustili, protože je vyplašil dusot bizoního stáda... jo tááák, bledá tvář mě chtěla přilákat nasypáním granulí a k misce se přihnal Bubu... chi, chichi, zas úskok, který bledé tváři nevyšel!! A dál nad prérií jen ticho... I slyšet svým náčelnickým bystrým uchem, jak bledá tvář do komody, skříně a pračky nahlížet a neklidně brumlat: „No snad mi nevylítla na terasu??“ A slyšet, jak na terase bledá tvář do dálky jméno moje vykřikovat a hlasem chvějícím Old Mňauterhanda a Tornáda Mňaurizonské Mrouskice se ptát, jestli o mně nevědět. Oni krčit tlapami a pak už jí i pomáhat hledat, protože i jim klid na území podezřelý připadat. Bledá tvář vyhlásit nejvyšší stopovací pohotovost a územím s kusem masa kuřecího procházet, aby mě jeho vůní přivábit... a když ani pak kousek kožichu tečkovaného nezahlédnout, tak do křesla usednout a před velkým Mňaunitouem zoufale se kát, že nepozorností vlastní způsobit, že přes terasu Tečkovaná vichřice asi vydat se do jiných lovišť. Pak bledá tvář sebrat zbytky sil a vstát, že pátrat půjde kolem velkého wigwamu, který domem nazývá, a bude chodit a volat a... a když slzu setřít, boty obout a po bundě sahat, tak zařvat strašlivě, protože... z rukávu bundy něco vesele tečkovaného vyklouznout a do obýváku upalovat...
A bledá – velmi bledá - dvounohá tvář stát jak mučedník u kůlu a nevydat ani hlásku...
A Tečkovaná vichřice zatím tančit vítězný tanec a zpívat oslavnou píseň, jak zase mazanost šelmí nad tváří bledou zvítězila... jenže bídná tvář všechnu radost zkazit, prože přijít, do náruče Tančící vichřici chytit a hlasem štastným oznámit: „Ještě, žes neutekla, ty muj blbečku malej tečkovanej.“

Blbečku? Tak tohle si odskákat, proradná bledá tváři!! Dočkej času, jako supa klasu... ééé... totiž... no... no to je jedno, pták, jako pták, že jo.

Hele, velký Mňaunitou, uznej, že s tim se musí něco udělat.

Vaše UžfaktnaštvanáTečkovaná vichřice.

Foto: No co, co. Chlupanč na válečné stezce musí využít všechny prostředky. A prosím bez předpírky!!

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama