Velikonoční víkend byl u nás pěkně vypráskanej, a to prosím ne pomlázkou. Lidé si vymysleli, že si dají novou dlažbu do předsíně a že se to hned vymaluje a celý udělá pěkný, a tak že je potřeba špajzku (spíš sklad) probrat a vyházet a předsíň přestěhovat do kuchyně. Celou sobotu s tím otravovali a nechtěli si hrát, byla jsem pěkně znechucená. Navíc mi zakázali do kuchyně chodit, že prej v tom bordelu by mě nikdo nenašel. Ještě ke všemu se mi ztratily (prej jsem je zabordelila, ale to není pravda!) všechny hrací myšky, zkrátka měla jsem po náladě. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít.
V neděli večer lidé někam volali, vzali moji přepravku a odjeli. Přemítala jsem, proč mě nechali doma, když moji boudičku vzali s sebou, ale na nic jsem nepřišla. Až když se vrátili, tak mi to všechno došlo, všechno do sebe zapadlo jak skládačka. Z přepravky se vykulil odporný malý vychrtlý skřet! Naštěstí měl ten tvor dost rozumu na to, aby mi zmizel z očí.
Po chvíli jsem skřeta vypátrala pod stolem a hned jsem na tu věc zasyčela, div jsem se nemusela dvakrát nadechnout, aby mi stačil dech. A lidé podrazáci hned "Toníčku, to takhle nemůžeš, to je tvoje nová kamarádka Doris" - Kamarádka? Tohle? Pche...
Zjistila jsem, že lidé pod stůl nevidí, tak jsem se tu a tam nenápadně připlížila ke skřetímu úkrytu a milou Doris vzala pěkně packou po kebuli a hned jsem zase dělala, jako že nic a že si honím myšku (dostala jsem novou). Aspoň že to skřetě nekvičelo a neutíkalo hned žalovat lidem. Jenže za chvíli lidé lest prokoukli a vzali si skřeta k sobě do postele. Docela jsem čuměla, že se skřet lidí nebál a hned se tulil (a možná i žaloval!!!), jako by spolu byli spřáhnutý už delší dobu. Obcházela jsem postel a dělala výhrůžné grimasy – jednak na skřeta a jednak na lidi, že se s tím cicmaj. Nakonec to zabralo a skřet někam zmizel.
Lidi se smáli a povídali, že si jednou z útulku dotáhli holuba (no bóže, tak vrkám no! Vrkůůůů!) a podruhý krtka. Skřet totiž zalezl pod peřinu, kličkoval tam jak tenisák pod kobercem a odmítal vylézt. Cha cháááá, tuhle hru miluju! Hned jsem začala lovit a připsala skřetovi dva kladné body do notýsku za to, že je aspoň nějaká legrace. Jenže lidem se to zase nelíbilo, prej z Dorisky udělám placku (jako by to byla nějaká škoda). Fakt je, že je vyzáblá, prťavá a neváží ani půlku toho, co já, ale vážně nevím, na co je mi kamarádka, kterou nesmím ani zmlátit, ani si s ní hrát.
Až do rána skřet nevylezl zpod peřiny a jen lidé vstali, zalezl do kouta pod postel – fakt super zábava. Hned jsem ty kladný body z notýsku smazala a znechuceně zalezla do budky, což ve skřetovi vyvolalo pocit bezpečí, a vylezl se muckat s mejma lidma – a ti prevíti, místo, aby ho od sebe zahnali, tak dali do misky moji! kapsičku a prej: „Papej, Doriško!“ „Doriška“ (fuj, nejde mi to z tlamky) ale „nepapala“, tak kapsičku dali mně, jako bych byla nějakej bufeťák z nádraží, co dojíždí zbytky. Nakonec lidi skřeta odnesli na moji bedýnku a ... Eh... no víte co.
Druhej den skřet nějak odrznul a taky na mě zasyčel. Proč? Já si chci jen hrát... na fackovacího skřeta třeba!
Snad skřet nezjistí, že si může psát deníček, aby se vám nesnažil něco nakukat. Budu podávat zprávy.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?