Povedená svačinka

Bolela mě už sice celá tlamička, ale nepolevil jsem a hryzal a hryzal, protože jsem věděl, že výsledek bude stát za to.
Panička totiž před nedávnem pořídila malou a nudně vypadající lahvičku, která byla tak neforemná, že se nedala ani kutálet. Večer se ale ukázalo, že lahvička má jiné přednosti, protože je naplněna voňavým olejíčkem. Když jím páníček večer masíroval paniččino pozadí, zachtělo se mi okusit, jestli olejíček taky tak dobře chutná, jako voní.
Byl opravdu výtečný, jenže jak jsem si na něm pochutnával, prozradila mě panička, když s koketním uchichtnutím zašeptala páníčkovi: „Hihi, ty mě lechtáš na stehnech.“ Páníček jí trochu zmateně odpověděl, že ji nikde nelechtá, a když zjistil příčinu paniččiných pocitů, vztekle se na mě rozeřval: „Vypadni, ty kazisvěte zatracenej, když jsi měl na návštěvě kočičku Adélku, taky jsem ti jí neoblizoval!“ Chtěl jsem mu připomenout, že návštěvu kočičky Adélky na mém území zpunktoval on a že se ta bílá hubená bestie tak nevkusně vtírala do přízně MÝM dvounožcům, že jsem ji musel přivést k rozumu hlasitým „tsssssssss!“ Ona mi na to však drze opáčila „pchchchchchch!“ a celá naše společenská konverzace pak byla ukončena potupným odchycením vzteklého ocelota za pomoci deky. Páníček ale nevypadal, že by chtěl rozebírat tuto minulou událost, takže jsem radši prosprintoval bytem a uklidil se na skříň.
Věděl jsem, že moje chvíle ještě přijde, protože dvounožci vždycky pošetile protrajdají celý den a v noci pak nemají síly k obraně před útoky divokých šelem. Zaútočil jsem, sotva usnuli. Lahvička odpočívala v poličce nočního stolku. Když jsem ji vyhrabával ven, musel jsem si počínat moc tiše a opatrně, protože hned vedle měla hlavu panička. Těsně před stolkem byla položena její pracovní kabela, která byla tak měkká, že když do ní lahvička spadla, vůbec to nebylo slyšet. Při té příležitosti jsem provedl inventuru tašky, ale kromě jednoho papírového kapesníčku, který potřeboval rozcupovat na tisíc maličkých kousků, v ní nebylo nic zajímavého. Vlezl jsem do kabely a začal odhryzávat víčko z lahvičky přímo tam. To se ukázalo jako skvělý nápad, protože panička se přece jenom probudila, rozsvítila lampičku a mžourajícíma očima pátrala po povědomém přikrčeném tvaru s trčícíma ouškama. Protože nic podezřelého neodhalila, zhasla a v její tašce to opět začalo chrupat. Hryzal jsem a hryzal...
Konečně víčko povolilo a vonný olejíček se rozlil po celé tašce. Hnedka jsem si na něm začal pochutnávat, vylizoval jsem ho ze dna kabely, cachtal si v něm tlapky a slastně jsem mlaskal. Olejíček chutnal nejen mně, ale i kapesní diář se ho pěkně nacucal. Mastné tlapky jsem si pak očistil o křeslo.
Když už jsem byl u toho čištění, rozhodl jsem se vyprat i paniččino nové pouzdro na telefon. Pořídila si ho teprve včera, protože to stávající se jí zdálo hrozně prokousané a opatlané. (I když jsem o něj pravidelně pečoval.) Nové, pruhované pouzdro bylo ale navlečeno na telefonu a ten ležel na poličce a vedl z něho černý ocásek do zdi. Jak jsem chňapnul okraj pouzdra do zubů a začal táhnout, spadl telefon z poličky. Čekal jsem, že práskne o podlahu a vzbudí paničku, a proto jsem byl už na střelhbitě rychlém odchodu, když jsem si všimnul, že telefon zůstal viset za ocásek kus nad zemí a laškovně se pohupuje. Ulovit ho a servat z něj pouzdro bylo pro mrštnou ocelotí šelmu dílem okamžiku. V zubech jsem ho pak zanesl do kuchyně, nechal ho namočené v misce s vodou a šel provádět důkladnou hygienu, protože se mi zdálo, že po olejové pochoutce se mi na tlapky lepí smetí ze země.
Ráno opět panička jevila známky jarního poblouznění, ale místo, aby sebou plácla na koberec (jak má poslední dobou ve zvyku), začala se chystat do bazénu. Když jsem vykoukl zpod bundy, kterou jsem za účelem maskování předtím strhl ze židle a vytvaroval do podoby originálního iglú, hrůzou se mi srst zježila v dikobrazí bodliny: panička měla oči navrch hlavy! No vážně, měla obrovské, vyboulené tyrkysové oči, kterýma se rozhlížela kolem sebe. S úzkostným zařváním jsem vyskočil z iglú a zalezl pod postel tak rychle, že jsem musel pár vteřin počkat, než se za mnou schová i můj ocásek. Panička se mě sice snažila vylákat ven pod lacinou záminkou, že už si nebude zkoušet plavecké brýle a dá mi kapsičku, ale tušil jsem, že ani moje dnešní snídaně se neobejde bez komplikací.
A taky že ne. S nejapnými poznámkami mi nejdřív zničila iglú a pak s hlasitými výčitkami vytáhla z mé prací mističky prouhaté pouzdro, a aniž by ho nejdřív poválela po zemi, položila ho na topení. Její nevychovanost se ukázala v plném světle, když mi při servírování jídla ani nepopřála dobrou chuť. A pak se odehrála skvělá pantomima: panička se v chvatu oblékla, naházela pár věcí do kabely, hodila ji přes rameno, vykřikla, sundala ji, prohlédla si mastný flek na džínách, znovu vykřikla, a pak vyhazovala z kabely všechny věci, které tam předtím naskládala, a kdykoli přitom brala do ruky nějakou další, protáhla odporem obličej. Na paniččině tváři se během chvíle vystřídalo tolik neuvěřitelných výrazů, že by si zasloužila cenu Thálie. Zrovna, když jsem k ní chtěl přiskočit a uznale ji poplácat po koleni, vytáhla z tašky něco, co mi připomnělo lahodnou chuť noční svačinky. Paničce to bohužel připomínalo spíš víčko od oleje přejeté parním válcem. Hned si ale uvědomila, že doma žádný parní válec nemá, ale že ví o někom, kdo má v zubech obrovskou sílu a umí se chovat šelmovsky nenápadně.
Našla mě docela brzo, ale k žádnému trestu se neodhodlala, protože jsem právě dřepěl na záchodku a maskoval se za tchoře. Nějak mě totiž po té svačince rozbolelo bříško...

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama