Naše člověčice po přečtení Lassynčiných deníků usoudila, že jsme málo akční, a abychom úplně nezlenivěli, domluvila se s mladým páníkem, že nám sem dá na pár dní svého kocoura. Jmenuje se taky Fridrich, bydlí s mladým páníkem sám a když má páník občas čtyřiadvacítku, tak je přesvědčená, že mu doma musí být smutno. Párkrát už u nás na návštěvě byl, takže se známe, vždycky si vzájemně vyměníme nové poznatky z výchovy dvounožců a naučíme se nové lumpárny. Mufka nám u toho zdatně sekunduje, ale jen do té míry, aby si udržela pozici dámy.
A tak jo. Dopoledne mladý páník přišel a přinesl kočičí bednu. Jak jsme to uviděli, tak jsme zajásali a vrhli jsme se Fridricha přivítat. Ten v první chvíli vypadal trochu zmateně, tak na mě zasyčel. Povídám mu: „Co blbneš, dyť sme kámoši, nééé?“ Se uklidnil, rozvážně vyskočil z bedny a prošel si celý byt, aby se zorientoval, my s Mufkou za ním, takže jsme vypadali jako vláček. A jak jsme tak chodili kolem dokola, tak jsme zrychlovali, a plynule jsme přešli do závěrečného stádia hry na torpéda (pro neznalé: hra na torpéda spočívá v tom, že několik koček lítá po bytě vysokou rychlostí a shazuje všechny předměty, které stojí v cestě. Kdo má nejvíc zásahů, ten vyhrává). Když to mladý páník viděl, tak řekl: „No, tak já radši jdu, ahoj“ a zmizel. To Fridricha trochu vyvedlo z míry, tak vylezl na skříň a že bude smutnit. Nedal si to rozmluvit, tak jsme s Mufkou zalehli na matrace, že počkáme, však on sleze.
Dočkali jsme se odpoledne. Slezl a začal šmejdit po bytě. Ale co se stalo pak, vám řeknu, mě teda šokovalo. Člověčice, asi aby mu udělala dobře, ho chytila do náruče a že ho pomazlí, aby mu nebylo tak smutno. Jenže mu se to vůbec nelíbilo a zasyčel na ni. „Cóóó?“ povídá ona a zasyčela na něho taky. „JÁ su tady šéf, na mě tu nikdo syčet nebude!“ No chápete to?? Šéf su tady přece já! V ten moment jsem začal spřádat plány na pomstu. Tak rozpohybovat jsi to tady chtěla, jo? A že jsme málo akční se ti zdálo? Počkej v noci!
Jen zalehla, vyrazili jsme do boje. Nejprve jsme si jen tak tréninkově zopákli hru na torpéda, při které se nám ale podařilo jen rozhodit misky po předsíni, protože ostatní věci měla pozavírané v šuplíkách a ve skříňkách. Teda aspoň si to myslela. Takže tomu nevěnovala pozornost, jen zamumlala něco jako že nemáme blbnout moc a usnula. A když naše člověčice usne, tak spí, a nevzbudí ji ani salva z děla. Tím se nám otevřely netušené možnosti pro hru na tajfun. Nejprve jsme pečlivě obhlédli území, abychom zjistili, co vhodného nám ke hře zůstalo. Bylo toho poměrně dost, i když některé z věcí byly obtížně dostupné a nebo velké a těžké, ale byli jsme tři, tak jsme si poradili.
Začali jsme telefonem, ten jsme uklidili za stůl, mobil do kočičí přepravky a budík za skříňku. Pak se Fridrichovi podařilo otevřít dvířka od linky, kde byl box s prima šustivými sáčky, tak jsme je rozmístili po bytě, pak jsme udělali jarní řez na kvítkách, přičemž jeden květináč spadl a vysypala se z něj hlína a kamínky, se kterými jsme si zahráli fotbálek. Taky jsme udělali testovací nájezd na šplhadlo, to spadlo, takže jsme přišli o rozhlednu. Vynahradili jsme si to tím, že jsme se povozili na křesle, které při správné rychlosti a úhlu naskočení dokáže přejet přes celý pokoj. Šplh po zácloně nedopadl dobře, vyvlékla se jen z několika žabek a jinak to přežila. Z postele se sice párkrát ozvalo cosi o magorech, ale to jen podpořilo naše úsilí, a hráli jsme až do čtyř do rána. Pak jsme si trochu schrupli, jenže nám při hře docela vyhládlo, tak jsme začali pochodovat po člověčici, že teda aby vstala a nebohé kočičky nakrmila.
Vstala. Když se rozhlédla po bytě, řekla něco, co se opravdu nedá publikovat, a to ani po 22. hodině.
Tak co myslíš, holka, kdo je tady šéf?!?!
Zdraví vás F+M+F
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?