Mé dva typické dny

Milí kočičáci a kočičky,
tak zase jedna z mých nevím-jestli-povedených příhod. To, že chodím spát k páníčkovi do pokoje, je známá a běžná věc, ale také to, že kočky vstávají dříve než lidé (lidé vstávají v sedm hodin ráno, o víkendu až osm nebo devět!). Já jsem také šel spát k páníčkovi, jako obvykle. Jenže okolo třičtvrtě na šest jsem chtěl pryč - jít snídat. Tak jsem vlezl do postele a dupal po spícím páníčkovi. Vím, že to cítil, hned ráno mi to vyčetl, ale neprobudil se. Tak jsem si musel sednout před dveře a začít mňaukat. To se hned probudili páníčci z druhé místnosti a pustili mě dál. Najíst se. Hned ráno mi to vyčetli. Přes den jeli na chalupu i s tím přitroublým psem, ale nemyslete si, že mě nechali doma. Myslí si, jak mě znají, a prý bych udělal hrozně moc nepořádku, ujedl jídlo - však to znáte. Jenže já si myslím, že bych spal a jedl. Nicméně mě vyhodili ven, jak jinak. Jenže když se vrátili, k mému potěšení bez psa, ale také (to mi trošinku vadí) bez mého nejstaršího páníčka. No, ten mě u sebe spávat nenechává a budu o ní mluvit jako o babičce. Také si všichni povídali, jak ten pes Žofie prý neustále nasedal do auta a oni ho museli vyhazovat. Rychle mě pustili domů a já šel do postele a najíst se (kam jinam). Večer jsem zase spinkal u Terezky. A opakovala se událost, avšak již poučen jsem po ní nedupal jako minulou noc, ale raději jsem hned sedl ke dveřím a mňaukal. Bylo šest hodin. Pustili mě, ale hned mě vyhodili ven. Venku bylo mokro a já chudák byl pod stromem. Když před devátou kamsi odjeli, můj páníček Terezka, který byl jediný doma, mi otevřel. Byl jsem natolik unavený, že jsem se doplazil jen do její postele.

Eliášek