Bloumám bytem a čekám, až se panička vyhrabe z pelechu. Náladu by mi vylepšila nějaká moc dobrá snídaně. Po průzkumu všech oken jsem zjistila, že to venku vypadá všude stejně - šedivá mračna a něco z nich pleská na parapet. V duchu se vracím zpět do doby, kdy jsem byla u mé smečky tři týdny. Naučila jsem se sama napít i najíst, dostala jsem svůj záchůdek a pelíšek - tam jsem ale nikdy nespala, raději jsem volila různé skrýše za nábytkem. Pak jsem si objevila "svůj" pelíšek v koši s prádlem. To byla legrace, když celá moje smečka pročesávala byt, odstavovala nábytek a zkoumala každou skulinku! Svítili si baterkama za ledničku, za pračku, zkrátka dělali podrobnou inventuru všeho nábytku, prachu, roztočů a kdo ví, čeho ještě. S přibývajícím časem byli čím dál tím víc nervóznější a unavenější, tak jsem na ně jukla z toho koše, aby jako věděli, že jsem s nimi a že jim jako fandím, aby už konečně našli, co už hodiny hledají. Díků jsem se ale nedočkala. Jenom jakýchsi neartikulovaných skřeků a vytřeštěných očí. Pak mi došlo, že tou "potvorou zatracenou", co celou dobu hledají, myslí mně. Na hledání možných a nemožných úkrytů jsem smečku trénovala ještě mockrát, protože hra samá voda - přihořívá mě fakt baví.
To jsem ale hodně odbočila. Chtěla jsem napsat, že jsem si už hezky zvykala, pěkně rostla, zkoumala byt, učila se, na co mám drápky, ale - neměla jsem žádné jméno. Až konečně paničce došlo, že se mě nezbaví a nikdo s domkem a zahradou se mě neujme, začli mi říkat Mimi. Že jsem byla takové malé šedé nic, kotě do dvou dlaní.
Své nynější jméno jsem dostala, až jsem svému miminkovskému vzhledu notně odrostla, to už mi byl skoro rok. Prostě Mimina a zkráceně Mína. A Princezna? To mi říkají, protože sebou nikdy neplácnu na zem, ale hezky se vystavím jako pro fotografa - hezky tlapičky, naaranžovat ocásek - prostě, co kdyby!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?