Narozeninový dárek

Zdravím všechny kocouře a také jejich dvounožce. Dávno jsem do svého deníčku nic nenapsala. Víte, ono toho také ke psaní není moc. Náš kočičí život, mám na mysli život kočiček, které žijí pouze v bytech, není až tak pestrý. Také se stane občas něco, co stojí za to, vzít do pacičky nějaké škrábátko a naškrábat zápisek do deníčku. Život můj a mého brášky Matěje ubíhal v kočičím čase v pohodě a klidu. Staly se také nějaké změny, o těch důležitých škrábal ve svém deníčku Matěj. Velké změny se staly s námi, to je s Matějem a se mnou. Vyrostli jsme z kočičích bačkůrek a obuli si kočičí boty.
Já na sobě pozorovala různé změny, už mne nebavilo lítání, honění s Matějem. Začala jsem sedávat na okně, hledat po celém domě. Co jsem hledala? Na co jsem čekala na okně? Dnes to už vím, ale když ta podivná doba přišla, tak jsem byla zmatená. Věděla to ovšem moje maminka dvounožec. Brala mne do náruče a říkala: "Barunko, musíš vydržet, až ti bude rok, pak se uvidí." Nevěděla jsem, co to znamená, ale co mi jiného zbývalo, čekala jsem. Přešlo to. Ovšem za několik dnů to tady bylo zpátky, nevydržela jsem a z toho stesku a touhy jsem začla volat a zpívat, teskné a toužebné kočičí písně, které se mi najednou vynořily z paměti. Nic se nedělo, nikdo nereagoval, aby si mne konečně všimli, tak jsem přidala ve svém zpěvu na intenzitě, také jsem přidala válení přímo pod nohama mojich dvounohých rodičů. Pořád nic!! Když už se to vše opakovalo po několikáté, tak maminka dvounožec povídá: "Barunko, v sobotu budete mít s Matějem rok a ty se vdáš." Koukám na ní a říkám si, co to povídáš? Nevím, o čem mluvíš! Dobře tedy, počkám na tu sobotu!! Krátce na to se v kuchyni objevila přepravka. Tak to znám, pár dnů se tady bude povalovat a potom... Ano, moji milí kočičáci, znáte to také. Jednoho dne pár dní po objevení se přepravky maminka dvounožec řekla: "máte dneska ty narozky a ty, Barunko, dostaneš krásný dárek." Dárek? Zavření do přepravky je dárek?! Tak jo, sama jsem do ní vlezla, maminka mne tam zavřela a odnesla do té velké vrčící bedny, které dvounožci říkají auto. Zavřela nás do toho auta a ta bedna s námi začala utíkat, ale tak rychle, že jsem dostala strach. To se mi ale ani trochu nelíbilo, plakala jsem, slibovala, že nebudu zpívat, volat, ani se válet pod nohama. Maminka se smála s tím, že se mi to bude určitě líbit. No, nevím, co by se mi mělo líbit na tom, že ta vrčící bedna s námi tak rychle utíká! Nakonec jsem ze vší té hrůzy usnula. Probudilo mne ticho. Maminka mne vzala i s přepravkou a nesla do nějakého dvounožeckého bydlení. Kocouřové, nikdy jste necítili tolik všelijakých, podivných a cizích vůní. Cítila jsem psa, to znám, citila jsem jiné kočičí dámy, voněly podobně jako já. Ale jedna vůně?! Zvláštní, móóóc příjemná, řekla bych, přímo božská!!! Měla jsem oči vyvalené, čumáček přitisknutý ke mřížce, nasávala a nasávala tu nádhernou vůni. V tom se u přepravky něco objevilo. No, paní kočkové a slečny kočičky, to jste neviděli, ta nádhera, to držení těla a ta vůně!!! Ani můj bráška Matěj není tak krásný! Prostrčila jsem pacičku mezi mřížkou, abych si na toho kocouřího Apolona alespoň sáhla. Nebyl to přelud, byl to živý kocour a nechal na sebe sáhnout!!! Mňoukla jsem na maminku: "prosím, prosím OTEVŘI!!!" Rozuměla a otevřela, zlatá mamča. Já si ale řekla, Barčo prrr, jsi slušně vychovaná mladá dáma, nevrhneš se mu hned k nohám, co by si pomyslel (nejradši bych to ale udělala). Dělala jsem, jako že si prohlížím jeho bydlení, a vida, on za mnou chodil, chichichi, jako ocásek. Není nad to, být slušně vychovaná! Prohlídla jsem si, jak bydlí, použila jeho záchůdek, usadila jsem se v koupelně, že se trochu upravím. Netrvalo ani dlouho a byl za mnou. Jmenuje se Amadeus-Amík, seděl a koukal na mne. Začal povídat, že se mu líbím, že jsem pěkná kočka, sice trochu hubená (co on ví o postavě), ale že jsem slušně vychovaná, no holky kočičí, znáte ty řeči. Řeknu vám pravdu, mně se Amík také móóóóc líbil, ale musela jsem dělat drahoty. Milé dámy kočičí, nic se nemá přehánět. Po uplynutí doby, která se mi zdála dlouhá tak akorát, pro slušně vychovanou kočičí dámu, jsem Amískovi dovolila, aby mi dal pusinku. Holky kočičí, já v tu chvíli viděla snad všechny kočičí svatý a ještě nějaké navíc!
Vůbec mi nevadilo, že maminka dvounožkyně odešla, já neviděla, neslyšela, byl jenom ON, nikdo a nic jiného. Řeknu vám, milé dívky a dámy mého druhu, že to, co následovalo v dalšich dnech... Byly to prostě nejkrásnější dny, které snad může kočičí dáma prožít. Že jsem si je prožívala, užívala, to snad nemusím ani popisovat. Povídali jsme si s Amíkem celé dny a noci, spinkali spolu, papali... no prostě pohádka. Amíkův dvounožec se o nás dobře staral, každý den jsem dostávala výborné masíčko, které nám maminka nedává, prý to bylo kuřecí, ale mně moc chutnalo. Měla jsem dobré papání, krásného a hodného Amíka, co si víc může člověk, ehmm, kočka přát?!
Za několik takto pohádkově prožitých dnů, se objevila maminka dvounožkyně. Ráda jsem jí viděla, ale když řekla: "Barunko, jedeme domů," tak to jsem se teda bránila. Do přepravky jsem odmítala, ale byla jsem tam sprostě nacpána za pomoci Amíkova dvounožce. Ta krutost!!! Amík plakal u mřížky a já plakala za mřížkou. Byla jsem naložena do toho jejich auta, které s námi opět začalo tak rychle utíkat. Plakala jsem! Maminka mne utěšovala, že jedeme domů, za Matějem, tatínkem, za Dorem (to je náš velký pes), že budu z okna koukat na holuby, vrabce a různé jiné sliby. No, jo, ale bez Amika?! Nakonec jsem se uklidnila a začla jsem se těšit domů. Doma mne přivítal tatínek dvounožec s otázkou: "Barunko, jak jsi si užila dárek k narozeninám?" Tak Amík byl dárek? Krásný dárek, moc za něj dvounožcům, mamince a tatínkovi děkuji. Po tatínkově uvítání se přiřítil bráška Matěj, měl velikánskou radost, že jsem doma. Vypadal ale nějak přepadle smutně, řekl mi, že se mu moc stýskalo. Chudinka. Já si naše narozky užívala s Amíkem a on chudinka se tady trápil steskem po mně, zlatej bráška, mám ho moc ráda.

Můj život se vrátil do zaběhnutých kolejí. No, počkat, změny nějaké jsou. Maminka je na mne jako med, podstrojuje mi. Asi u nás byl Gimpet, jsou tu od něj bombonky, tvaroh, smetánka žloutky, masíčko, ryba... maminka říká, že musím papat hodnotnou stravu, to teda beru, jasně, že se s Matějem dělím. Ještě jedna změna, každý večer, když maminka odejde do té místnosti, které říkají ložnice, tak u těch dveří pláču. Včera už to maminka nevydržela a pustila mne dovnitř. Představte si, co se stalo. Maminka ležela v tom jejím pelíšku, já po ní chvíli ťapkala, a pak jsme obě usnuly. Byla velká tma, když jsem se vzbudila, že musím na záchůdek, jdu ke dveřím a zavříno (prý tatínek, když šel spát). Tááák, co teď? Obá spali! No, jo, jinak to nešlo, ale řekla jsem si Barčo, udělej to tak, ať to maminka až vstane hned vidí, ať do toho nešlápne! Mamince jsem ráno pomáhala uklízet, zlatá, nezlobila se, jenom řekla, že jí mohlo napadnout, že ten dědek ty dveře zavře. Chichichichi, nazvala tatínka dědkem, ale určitě právem, protože já budu mít miminka. Mám z toho radost, jsem šťastná a spokojená. Na mojí velkou lásku s Amíkem budu mít krásnou vzpomínku a nikdy na něj nezapomenu. Ach jo, takový je náš kočičí život, moji milí kočičí přátelé. Zůstávají nám naši dvounožci, starají se o nás, jsme v teple s dostatkem papání, dají nám vše co potřebujeme, někdy nám také dávají krásné dárky k narozeninám.
Moji milí, mějte se i vy u svých dvounožců jako v kočičím ráji. Zase někdy napíšu, mňauky Barunka Amíkova (přeci jsem se vdala ne?!)

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama