... které se původně odehrálo úplně bez lidí, ale v závěru se člověčka přeci objeví.
Ti z vás, milí kočičáci a kočičandy, kteří se narodili na začátku zimy, jako já, mají své první vzpomínky spojené s tmou a chladem. Ačkoli my kočky vidíme v temnotách a před zimou nás chrání kožíšky, milujem teplý slunečný svit. To jsem, ale nevěděla. Ne do chvíle, než za oknem mého domu přestal svištět vítr, kapky deště netloukly do parapetů a mraky - skoro tak černé, jak já - se roztrhaly a jarní sluníčko udeřilo do dveří na zahradu, roztančilo se na křehoučkých stéblech mladé travičky a otevřelo plaché kvítky sněženek.
Dveře na zahrádku povolily a já se (poprvé) vydala ven.
Pod tlapičkami jsem ucítila ještě studenou hlínu, ohýbající se výhonky a zetlelé loňské listí. Chladný větřík voňel tisícerou neznámou vůní, mokrou zemí a kvítky žlutějšími, než moje oči.
Slyšela jsem větřík ohýbající snítky levandule, která přečkala zimu, krovky a nožky brouků, cupotajících v trávě. Křídla lesklých much, které se vyhřívaly na bílé zdi, se otírala o sebe a mouchy s hlasitým bručením vzlétaly, když jsem se přiblížila.
A nakonec jsem ho uviděla. Poskakoval po trávě, černější, než já, v oranžovém zobáčku nesl žížalu v půli přeštípnutou. Pohled na něj mě přisál k zemi. Každý nerv, každá céva, šlachy a svaly se rozpomněly na divokost všech koček, které lovily od počátku věků přede mnou. Cítila jsem konec ocásku, jak mi pošvihává. S břichem do trávy přitisknutým jsem se blížila, pomalý krok, ještě jeden, ještě poslední, docela pomalounký krůček...
Frrrrnk! Uletěl, byl pryč! Zůstala jsem sedět zaskočená a zklamaná.
Potom za mnou přišla člověčka, zvedla mě na ruce, dala mi pusu mezi uši a zašeptala: "Neboj se kočičko, jednou ulovíš všechny ptáčky!"
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?