Mňautobiografie pana Profesora - Regenerace

19. 7. 2006
Malér. Holka našla na skalce výsledky mých průkopnických prací. Místo potřesení tlapkou za zásluhy o archeologii vedla řeči. O velkém třesku. Tedy netřesku. Jestli se nevzpamatuje, mám se prý těšit. Neřekla, na co. Asi chystá překvapení. Já taky. Chci zahájit průkopnické práce na tarásku. Začnu u mateřídoušky.

20. 7. 2006 10.30
Holka mne nazvala hrabošem, vrahem mateřídoušky a velkorypadlem. Jsem uražen. Odcházím k holce Jiřině. To je sousedka. Miluje mne, nenadává mi a dneska zrovna dělá lívance. A nazývá mne Piškůtkem, mazílkem a ňufánkem.

15.40
Slyším holku. Volá nějakého Piškota. Tady nikdo takový není. Na polštáři v Jiřinině posteli leží velkorypadlo, přecpané lívanci se šlehačkou.

22. 7. 2006
Budeme v novinách. Nejdřív jsme měli být v novinách, protože holka našla úplně obrovského hřiba. Položila ho na trávu před chalupou. Chtěla ho vyfotit a poslat do redakce. Nevyšlo to. Ale v novinách budeme. Hroch, který se prožene Šumavou a rozdupe obrovského hřiba, bude redakci taky zajímat.

25. 7. 2006
Přijely další holky. Sousedky. Petra a Kačka. Pěkné kočky. Tedy holky. Jsou do mne zamilované už od minulého léta. Hned, jak přijely, mne vzaly do náruče. Chvíli to vydržím. Aby moje holka viděla, že není jediná na světě a jinde si můžu leda polepšit. Kačka se mnou sedí ve vypolštářované houpačce. Dává mi lipánka. Lžičkou. Mlaskám, aby si holka všimla. Vždycky mi jenom pleskne lipánka na tácek. Myslím, že mne zanedbává.

26. 7. 2006 11.30
Zanedbává mne. Odmítla mi vydat druhý kuřecí řízek. Prý mi jeden musí stačit. Jdu se podívat, co dnes vaří Petra s Kačkou.

11.45
To jsou dneska lidi. Nabízet kocourovi polívku z pytlíku. Fuj. Potřebuji domácí stravu. Teplou. Jdu se podívat k Jiřině.

13.00
Chtějí, abych vyhynul. Domluvily se. Jiřina mi nabídla, že se se mnou rozdělí o chleba s máslem a rajčata. Prý dnes nevaří. Prý čekala, že jí moje holka pozve na řízky. No tohle!! Mně řízek nedá a jiným by ho cpala. Začíná si nějak moc dovolovat. Budu muset zjednat pořádek. Nejdřív ovšem musím sehnat něco k jídlu.

13.45
Nebyla dobrá. Byla divně cítit. Měla blbou chuť. Měla moc kostí. Špatně se porcovala. Byla olepená trávou. Asi už u řeky ležela pár dní. Nepochutnal jsem si. Ale mám radost, že dokážu najít potravu a nevyhynout. Jdu to říct holce. Řeknu, že jsem tu rybu sám ulovil. Nikdo nemusí vědět, že jsem si vypůjčil rybu, kterou na břehu předevčírem zapomněl sousedů kluk Tomáš.

14.15
Ani jsem nemusel nic říkat. Hned poznala, že blinkám rybu.

15.20
Blinkám.

16.10
Pořád ještě blinkám.

17.00
Už neblinkám. Bleju jak Alík.
Holka říká, že jsem čuně, když žeru ryby. A že mám štěstí, že jsem čistotný čuně, protože chodím blinkat do záchůdku. Podle mě mele z hladu. Když šla pozvat na řízky Jiřinu, řízky padly za vlast. Tedy do hrocha. K obědu byla jen bramborová kaše. Až holka zmizne z kuchyně, kouknu se, jestli trochu nezbylo. Přece nedopustím své vyhynutí.


Piškot Pišutka v.t.

Foto: Čichám, čichám někde nedaleko rybičku...

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama