Jak jsme slíbila ve svém posledním deníčku, pilně trénuji lezení na stromy. Druhý den po mém prvním výkonu jsem vylezla na malou borovičku, na první patro větví. Ale to nic nebylo. Teprve dneska to byl můj nejlepší výkon. Vylezla jsem na jabloň, na tu úplně nejvyšší větvičku. Prostě výš už to nešlo. Bylo to super. Moc jsme si to užívala. Lezla jsem docela pomalu, elegantně, a rozhlížela jsem se kolem. Panička stála pod stromem a moc mě chválila, jak jsem šikovná. Jenomže já lezla pořád výš a výš a panička pomalu přestávala chválit a začínala mít obavu, abych slezla. Samozřejmě zbytečně, protože slezu úplně v klidu. Když už jsem byla na konci nejvyšší větvičky, panička zpanikařila. Jako vždycky. Běhala po zahradě, volala páníčka, že neslezu, že se zamotám. Ona mě totiž panička pouští ven jenom na vodítku. No byla pravda, že se mi to vodítko zadrhlo za malé větvičky a už jsem si nebyla tak jistá, že v pohodě slezu. Panička zatím dole pořád poskakovala, pobíhala a nakonec přinesla žebřík. No to ne, taková potupa na kočku na stromě se žebříkem. Panička vylezla až ke mně a vymotala vodítko z větviček. Řekla si, že když už je nahoře, tak mě zachrání. No bylo to naprosto zbytečné, protože bych slezla jistě sama, ale nechala jsem jí při vědomí, že mi zachránila jeden z mých kočičích životů. Přece si to zasloužila za ten hrdinský výkon, že vylezla až ke mně nahoru. Ale já jsem si to ani pořádně nestačila užít. Budu tam muset vylézt znova. Až bude panička z dohledu. Tak ahoj, kočenky a kocouřkové, a mějte se.
Vaše Betty
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?