Smutno je lidem, kteří nemají doma žádnou rozkošnou šelmu, jež by je zákeřně napadala, kousala je do všemožných končetin, zbavovala je přebytečného masa k nedělnímu obědu a jestě by se u toho tak roztomile dívala a vrněla. Vůbec se nedivím, že takoví lidé ze života nic nemají a nenaleznou klidu, dokud jim takový překrásný chundelatý a drápavý kožíšek nespadne do náruče.
I já jsem spadl.
Jednoho dne, bylo to v létě 2003, se moji dvounožci konečně dovtípili, že žít bez neustálého strachu o to, kdo jim zpřevrhá květníky, potrhá záclony, olíže návštěvě chlebíčky a zákusky, pokouše palec u nohy a označí vše, co je vyšší než 20 cm, je zhola nesmyslné a začli hbitě shánět koťátko. Jako na zavolanou jsem byl zrovna k mání já u spolupracovníka nejstaršího dvounožce, pro samou radost se dvounožci ani nepídili po mém původu. Cha! V den přivezení ovšem začali. Aby ne, věděli sice, že moje kočičí maminka bydlí u lesa a nápadně často tam také přebývá, ovšem s jakým lesním tvorem jsem zkřížen já, nevěděl nikdo. Jistě ne s kocourem, dvounožci typují spíš veverku, medvěda nebo kunu, občas také vydru. Já vím jen to, že jsem nejkrásnější na světě, a co si o tom myslí moji dvounozí přibližovatelé jídla, je mi jedno.
Nuže, poté co jsem přibyl do tohoto venkovského domu se zahradou, čekaly mě samé důležité věci, které pořádný kočičák umí hravě zvládnout. Předně vysvětlit dvounožcům, co to vlastně znamená, že s nimi v jednom domě žije lesní šelma. Krmení jim šlo hned (mně hned ne, trvalo mi celý den, než jsem se naučil pít mléko z mističky) a také kocouří vybavení (rozuměj ošatku s měkkým polštářkem a pár fajnových hraček) stihli pořídit s předstihem. Horší to bylo s výchovou. Bůhví proč měli zažitou představu, že kočka (to jako já) by měla žít venku a ne v domě. Nejdřív jsem se tomu pod fousky smál, ale když mi došlo, že mi opravdu míní nechávat ošatku a mističku venku před domem, v té zimě, musel jsem vzít výchovu řádněji do tlapek. Pár dobře slyšitelných jemných zamňoukání, která byla pro tento účel vyrobena pomocí šikovného kocourka, deky přitisknuté na tlamičku a důrazného mlácení ocáskem do ošatky, nezůstal bez povšimnutí. Dveře se otevřely hned po zvolání: „Vždyť on tam chudáčk pláče!“ a já jsem mohl konečně nakráčet dovnitř s hlavičkou i ocáskem vysoko zdviženými a s přesvědčením, že teď už žádné problémy nebudou.
Trochu jsem se ale spletl. Následujícího dne jsem zjistil, že zahradu vedle té mé obývají 4 hnusné obludy vyrážející strašlivé a hlasité zvuky. Panička mě před nimi naštěstí chránila, za což jsem jí poděkoval pěkným vrněním, ale bylo mi jasné, že taková situace je dlouhodobě neudržitelná. Zvlášť když jsem trénoval oblíbenou kocouří hru Na strom můžu vylézt sám, ale sundat mě musíš ty, necítil jsem se zrovna bezpečně, když mi při prozkoumávámí větve, která už vedla nad uzemím štěkacích hlupáků, podjela tlapka a visel jsem nad čtyřmi dychtivými chřtány jen za drápky. Naštěstí přiskočil dovunožec s žebříkem dost rychle na to, aby štěkouni zůstali o hladu, a já sám jsem pak za prožité utrpení dostal misku kašičky se smetanou, což mi hned dodalo energii k dalšímu zkoumání terénu. Zjistil jsem, že v obrovském květinovém záhoně nejsou má černá ouška vidět, ani když je vystrčím, abych lépe slyšel, a když dokážu sedět bez hnutí dost dlouho na to, aby mě to ještě bavilo, stačí, když pak panička zavolá: „Muffíčku, drahoušku, kde jsi? Mám tu čerstvou šunčičku!“ a já udělám jemné „u-ííí“ a trošku povylezu a hned jsem vítěz hry na schovku a užívám si zaslouženou výhru.
Zkrátka, nebyl jsem úplně smutný, když jednoho dne sousední zahrada i štěkačky připadly mně. Respektive páníčkovi, ale co je jeho, je i moje. Ta nejstarší brzy umřela, ale tři ostatní ne a ne a dokonce vypadají náramně tlustě a spokojeně a když probíhám uličkou vedle plotu, dokážou se mnou občas držet krok a štěkat na mě celou cestu. Zasloužili by pěkně pokousat a podrápat, ale já nejsem tak hloupý a zlý, abych měl takové myšlenky, a aby viděli, jak je mám rád, dělám jim degustéra. Pokaždé, když je jde dvounožec krmit, zavolám na něj, aby počkal, než slezu ze své pozorovatelny na půdě (po přistaveném žebříku), skočím mu na nastavené rameno a ochutnám všechno syrové masíčko i konzervy (nemasové věci neochutnávám, tam by snad nikdo jed nedal). Vůbec nevím, proč u toho ty bestie tak strašně stěkají, místo, aby mi děkovaly. Pokud prohlídka jídla skončí pozitivně, nechám si vyměnit jejich jídlo za svoje z mističky.
Snad někdo někdy ocení mou laskavost a dobrotu!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?