Tak jsem před dvěma týdny podala mamince Sašence pacičku na rozloučenou a jako spořádané, vyrovnané a se stavem věcí smířené koťátko jsem vzorně hupsla do přepravky.
Po cestě do nového pelíšku jsem si trošičku zdřímla, proto jsem pak čile vyskočila a okamžitě začala nové prostředí prozkoumávat. Koutkem očka jsem si všimla velké chlupaté vrčící koule, která prosvištěla kolem mě, ale z míry mě to nevyvedlo.
Že na mě bude v novém pelíšku čekat nějaká Pacička, to jsem už věděla. A pokud tohleto naštvané uražené kocouřstvo byla Pacička - nu, však my se seznámíme později... Teď je tu kolem tolik věcí, které si musím očichat a otlapkat...
Druhý den bylo vznešené kocouřstvo Pacička ochotné pobýt se mnou v jedné místnosti i déle než jen pár minut.
Chtěla jsem toho využít a konečně se seznámit, ale vrčela a syčela, takže bylo lepší si jí nevšímat.
Až třetí den se mi naskytla příležitost očichat si ji, když spala. Otevřela oči, zvedla hlavičku, nastražila ouška jako upírek (to se musím taky naučit, budí to fakt hrůzu) a potykaly jsme si. Tento seznamovací rituál vypadal následovně: já jsem použila Paciččin záchůdek, ona mi zas snědla jídlo z mé mističky - a už jsme kamarádky!
A jak to u nás vypadá teď? Skoro nespíme, honíme se po bytě, šermujeme pacičkama, zápasíme a včera ve víru hry udělala obstarožní Pacička dokonce kotrmelec.
Takže vzkazuju mamince Saše, kmotřičce Micce a hlavně hodné paní, která se o mě starala, že jsem spokojené, hravé a prospívající koťátko.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?