Jak jsem uvěznil válečného zajatce

Zatímco dvounožci pochrupovali ve svých peleších, já jsem nestačil odrážet útoky nepřátel. Bzučeli za záclonama a snažili se prorazit okenní tabulky. Už jsem jich ulovil a zkonzumoval spoustu, ale jeden extra hlasitý bzučák si pořád poletoval u okna tak vysoko, že jsem k němu nemohl doskočit. Jak jsem skákal proti oknu a žuchal zase dolů, dvounožec začal být poněkud nervózní, mlel sebou v pelechu a mluvil o čísi smrti.
Sotva jsem asi dvacetkrát skočil, nedoskočil a spadl pod okno, napadlo mě, že bych mohl bzučáka nejdříve vylákat rafinovanou lstí a pak pohodlně ulovit v nižších nadpodlažních výškách. Zaběhnul jsem si proto do ocelotí skrýše za televizí, vylovil odtamtud polštářek s rolničkou (na tomto místě bych opět rád poděkoval Modrému kocouři za praktický výběr dárků), a drže ho v tlamě, odrazil jsem se od páníčkovy peřiny (asi pod ní něco bylo, protože páníček přitom zaúpěl), hopsnul na komodu, na knihovnu... a už jsem seděl na garnýži a vesele zvonil. Dokud jsem vyhrával „Kdož sú boží bojovníci“, bzučel si bzučák vcelku poklidně, ale jakmile jsem spustil „Rolničky, rolničky“, dostal strach, že se blíží zima, a začal si hledat místečko, kde by mohl v klidu přezimovat. Cinkal jsem tak sugestivně, že i panička pod vlivem náhlého pocitu chladu schovala hlavu pod peřinu. Bzučák si zatím zalezl do škvíry po straně okna. Opatrně jsem odložil polštářek, neslyšně shopkal dolů, vlezl na parapet... A tumáš, neřáde! ...už jsem ho mydlil tlapkou. Bzučoun se zase rozbzučel, ale opakované krátké údery ocelotí tlapky (speciální technika pro likvidaci žihadlových bzučáků) ho takřka přibíjely do okenního rámu. I páníček vypomohl k ubití bzučáka vlastní pantoflí, kterou velkou silou mrštil směrem k místu boje. Bohužel se netrefil do bzučáka, ale do skleněné výplně okna, která sice vydržela, ale svým zaduněním obohatila už tak široký repertoár zvuků, které se rozléhaly po pokoji. Druhou pantofli hodil páníček o něco výš, takže shodila z garnýže cinkací polštářek, který jsem si tam předtím odložil. Usoudil jsem, že po tolika náhlých útocích už musí být bzučoun dočista kaput, a tím jsem o něj ztratil zájem.
Po vyřešení nepřátelské ofenzívy ve velkém spacím pokoji jsem se odebral do vedlejší místnosti. S nesmírnou pozorností jsem se procházel pod důmyslným opevněním, které panička laicky nazývá sušák s prádlem a které se dá v případě náhle vzniklé bojové akce (kupříkladu nečekaného procházení dvounožčích nohou) využít jako strategická základna pro efektivní útočení. Když jsem z pevnosti Sušák odstraňoval přebytečné maskování v podobě dvounožčích návleků na zadní tlapy, zpozoroval jsem, že na radiátoru leží nepřítel. Jeho dlouhé nahnědlé nohy mu visely zplihle dolů a při poťukání tlapkou se lstivě pohupovaly jako by nic. Stačil mi jediný výpad a držel jsem nepřítele v zubech. Jak jsem ale couvl, abych si ho odnesl na křeslo a tam to pořádně sepral, skočilo na mě shora celé klubko nepřátel. V mžiku jsem je setřásl, proletěl bytem tam a zpět, tam a zpět (abych poněkud vyhublému nepříteli demonstroval svou fyzičku), zahryzl se do nepřítele a hryzal a trhal, předníma nohama páral a zadníma škubal, kousal a žvýkal, drásal a sápal. Pozůstatky nepřítele jsem provizorně pohřbil za radiátor, bylo mi ale jasné, že pro výstrahu ostatním by se hodilo uklidit je na významnější místo.
Moc se mi zamlouvala dřevěná hrobka, do které páníčkové strkají chleba a různé pečivo. Největší práci mi dalo poodsunout víko čumáčkem. Jakmile jsem už dovnitř mohl strčit tlapky, šlo otvírání podstatně lépe. Hrobka byla bohužel obsazena dvěma kobližky v igeliťáku. Pro ty jsem ale našel náhradní místo – v ocelotím bříšku. No, abych řekl pravdu, celé se tam nevešly, ale cáry roztrhaného igeliťáku a několik ožvatlaných kusanců sladkého pečiva zabalených v hromádce ponožek sházených ze sušáku snad nebude nikomu vadit...
Vytáhl jsem nepřítele zpod radiátoru, nacpal ho do vyklizené hrobky a začal do jejích odšupovacích dvířek mlátit tlapkou, aby se zavřely. Dveře se bohužel nezavíraly a celá hrobka navíc začala poskakovat a mlátit o podložku pod sebou. Naštěstí mi přispěchal na pomoc páníček, jedním pohybem hrobku zavřel a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Já jsem právě kontoroloval zbytky kobližků pod sušákem, takže mě vidět nemohl. S obvyklými meditacemi o rychlé smrti černého parchanta se proto odebral zpátky do pelechu.
Poté, co jsem porazil všechny nepřátele, probíhal zbytek noci poměrně klidně. Paničce jsem po probuzení přinesl do postele uloveného bzučáka, a protože neměla brýle, dala mi nejdřív pusu na čumáček a až pak radostně vykřikla, že bude asi zvracet. Nakonec ale nezvracela, což mě dost zklamalo, protože už jsem zaujal místo v první řadě a těšil se na začátek představení.
Během běžných ranních dvounožčích rituálů vytáhla panička zpoza radiátoru jednoho člena nepřátelského klubka, chvíli marně hledala ostatní, a pak – jaká hrůza – se posadila a nepřítel jí začal požírat nohu. Zhrozil jsem se, že omráčený nepřítel se probral a sežere mi zdroj kapsiček... Sotva však lačný požerač dorazil k paniččině koleni, rozevřela se v něm smrtelná jizva, kterou jsem mu v noci způsobil svými tesáky. „Tak to je v prčicích, mám děravý silonky,“ prohlásila panička s nepochopitelným smutkem v hlase.
Můžu vám říct, že další silonky hledala všude možně. Na stopu ji přivedlo až to, když je sice nenašla v hromadě ponožek pod sušákem, ale natrefila tam na pozůstatky kobližků. To jí totiž inspirovalo k otevření chlebníku... běžím si schovat kožíšek...

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama