Už to byly dva týdny, co jezevčík byl pryč. Stihla jsem si dost zvyknout na lidi - krmit se šunčičkou, chodit do domu a prosit o jídlo, i když ho byla plná miska, chodit za lidmi, spát nerušeně na nejlepším křesle, prostě to kočičí labůžo.
Jen co však daný čas uplynul, jezevčík přijel. A hned vyžral naše misky, vrhnul se nás honit - páníčci ho okřikovali, ale on honí, honí a honí.
Teď už to je nějaký ten čas a já už se tolik nebojím, ale na jezevčíka si dávám pozor.
Naštěstí tu mám své páníčky, kteří už vyžírání misek zabránili a dokonce i jezevčíka občas nepouštějí ven, abych měla klid.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?