Milý deníčku, tak jsem se asi stal dospělým nebo aspoň samostatným kocouřem. Už jsem totiž cestoval úplně sám a dostal jsem svůj vlastní byt.
Zrovna před týdnem, když jsem trávil jako obvykle čas lumpačením se svými sourozenci a bratranci, přijela k nám jedna dvounožka, co už tu prý před časem byla se na mě podívat, i když si to teda nepamatuji. Taky mi vybrala jméno, nevím sice, na co je to potřeba, protože stejně jako na zavolaní jménem přiběhnu na klepnutí miskou o zem nebo se aspoň ozvu miááu (nebo taky ne, když se mi nechce), ale když se jí to líbí...
No, vzala mě hned na klín, hladila, drbala pod bradičkou, co mám povídat, líbilo se mi to, tak jsem hned nasadil předení a slastně mhouřil oči, říkal jsem si, že by nebylo špatné, kdyby mě takhle někdo opečovával každý den a celý den, nemusel bych se o přízeň dělit. Naše mamina dvounožka si s tou přišlou dvounožkou povídaly, tak jsem jim po čase přestal věnovat pozornost a šel zase za ostatními, co se povalovali vedle na křesle. Ony si zatím měnily jakési papíry, všelijaké pytlíky a tak, ale pak mě naše mamina dvounožka popadla a strčila do jakési veliké přepravky a zavřela dvířka. No, překvapilo mě to, ale ne zas tak moc, trochu jsem si to tam prohlídl a klidně se v ní usadil, byla tam spousta místa, měkoučká podložka, proč ne. A pak najednou ruch, popadly všechny ty balíčky, popadly přepravku i se mnou a šlo se ven. Tam mě strčily do auta a najednou jsem jel někam pryč. Přiznávám, byl jsem z toho trochu zaražený. Sem tam jsem i mňoukl, ale žádné nadávání nebo zoufání, jen tak jako, co že se to děje, kam to jedu. Ta nová dvounožka na mě pořád mluvila, znělo to docela klidně a přívětivě, tak jsem se usadil a čekal na věci příští. Snad jsem tam i usnul. Když už mi to ale připadalo moc dlouhé, rezolutně jsem se postavil k mřížce, vystrčil pacičku ven, jestli někam nedosáhnu něco podrápat, a rázně jsem mňoukl, že už mě to nebaví. Ta dvounožka vpředu za volantem povídala, že už budeme doma, ať to ještě vydržím a takové všelijaké uklidňující řeči, tak jsem si zase sedl a čekal. A pak jsme tam byli. Tedy, nebylo to to "doma", co předtím, ale asi jiné "doma", co teď bude patřit jenom mně. Aspoň jsem tam zatím žádného jiného kocouře neviděl, a to jsem to hned všude propátral. Jak mi otevřeli dvířka, hned jsem šel ven na výzvědy. Sice mě dvounožka napřed strkala k záchodku, ale co tam, přece vím, kdy se mi chce čúrat. Všechno jsem prošmejdil, našel i misky s jídlem a vodou, tak jsem hned vyzkoušel, jak mi to bude chutnat, a celkem jsem byl se vším spokojený. Dvounožka sice cosi říkala, že pobíhám nějak nervózně, ale ona asi neví, jak pobíhá kocouř, když si chce prohlédnout svůj nový byt. No, přiznávám, sem tam jsem mňouknul a čekal, odkud se vyřítí ostatní naše kocouřata, ale jenom proto, abych se jim pochlubil. Ale nikde nebyli, neukázali se. Nakonec mě zmohla únava, tak jsem se usadil dvounožce na klíně a podřimoval. Nějak uběhl celý večer a šlo se spát. Čekal jsem, jakou dostanu postel, a kupodivu, mohl jsem spát vedle dvounožky. Tak to se mi zalíbilo, to teda chválím a abych jí udělal radost, spal jsem nebo aspoň klidně ležel celou noc a až ráno ji jen docela šetrně potlapkáváním přesvědčoval, že už má otevřít oči. Vždyť už bylo světlo.
Pro začátek by to stačilo, musím pokračovat ve výzkumech. Brzo zase podám zprávu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?