Jak jsem přišel na svět a pak se nám ztratila máma. Bráškové mi fšechno snědli a jak jsem si našel své dvounožce.

Prvni moje příběhy bude psát moje kamarádka, kterou jsem si našel před téměř dvěma roky.

Maxík je podivně nalezený kocourek. Znám ho od narození a přesto je "nalezenec"
Jednoho dne (bylo to v květnu) se u babičky na zahradě objevila kočka -tulačka. Usídlila se ve psí boudě a za pár dnů se ji narodila tři krásna koťátka, kocouři. Šedobílý, rezavobílý a zrzeček. Zrzeček byl nejmenší, ale zato největší bojovník. Nikdo se ho nesměl dotknout. V boudě zalezl až do rohu a jen co se mu podařilo otevřít oči, začal na fšechny zvědavce syčet. Přišlo léto a počasi bylo studené a deštivé. Kocourci měli rýmu, ale nikdo je neléčil. Máma tulačka ještě stačila své "kluky" naučit lovit myši a zmizela. Kocourci rostli na zahradě, babička je přikrmovala, občas jim něco dobrého přinesli sousedé, ale domů si je nikdo vzít nechtěl. Já jsem kocourky pri návstěvách babičky hladila, vytírala jsem jim oči a čumáčky. Oba "strakáči" byli krásně tlustí, ale zrzeček jen chřadl. Na konci listopadu jsem zase zašla za babičkou a malý zrzeček se kolem mne neustále motal. Naříkal, nežral, byl kost a kůže a celý mokrý. Když jsem odcházela, vydal se za mnou. Vždycky zamňoukal, abych věděla, že jde. Tak ráda bych si ho vzala domů, ale bála jsem se manžela. "Když kočku, tak vycpanou," to byla jeho slova. Ale zrzeček poskakoval za mnou a mňoukal. Došla jsem ke trati a rozhodla jsem se: Pokud kocourek přejde koleje, vezmu si ho domů. U kolejiště se mrňous zastavil, naposledy žalostně zamňoukal, otočil se a ploužil se nešťastně zpátky.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama