Letní zahálka?

Leskle černá šelma neohroženě seděla uprostřed džungle a naslouchala zvukům z okolí, z kterých usuzovala vzdálenost potravy a nebezpečí. Protivné sluníčko jí pražilo do kožíšku, ale ona se ani nehnula a bystrým zrakem prohlížela všechna tajemná zákoutí. Pojednou se vysoko nad ní ozvaly zvuky, které často signalizují, že doba jejího hladovění je u konce (tyto zvuky zpravidla znějí jako „čičí“). Rozhodla se ale ve svém úkrytu ještě chvíli setrvat a přinutit tak budoucí oběť, aby se přiblížila ještě víc. Zvuk se opravdu ještě přiblížil, ale šelma stále setrvávala. Pojednou zvuky nabyly jiného charakteru, zněly asi jako: „Kde je zas ten trouba, když tu má kapsičku se zvěřinou?“ „Počkej... jo, sedí v záhoně s česnekem.“ Po tak drze znějícím zvuku jsem se rozhodl jednat. Plíživým krokem jsem vyběhl po schodech do kuchyně a pod stolem ulovil pěkně masitého jelena. Protivné zvuky se ale ihned po jídle ozvaly znovu a jelikož já, pán džungle, jsem nemínil své dobyté území opouštět, rozhodl jsem se ho důkladně označit, aby si na něj původci drzých zvuků nedělali nárok. Označil jsem schody, zeď (2x), kýbl, plechovou vanu, okap a vrata, protože takové věci, jak každý ví, do džungle nepatří. Proto ten, kdo pánem šelem chce být, neznačkuje věci jako česnek, rajčata, trávu a stromy. Po označení se ale ozval takový řev, že jsem uznal jako moudřejší své území na chvíli opustit.
Jistě už jste poznali, že ta neustále napadaná šelma jsem byl já. Celé prázdniny jsem měl volno. Panička se o mě nestarala, jelikož se pořád někde „rekreovala“, nebo jak to nazvala svou nepéči o černý dáreček, tudíž jsem byl právoplatným majitelem domu a mohl si dělat, co se mi zlíbí. Rozdíl to pro mě vlastně nebyl, co se mi zlíbí, dělám vždycky. Jediný problém je, že mi letní dny velmi otravují život. Mám totiž huňatý černý kožíšek, který kdekdo obdivuje, zejména ho ale obdivuje sluníčko, a tak do mě celý den praží. Mé každodenní obchůzky mi tak dávají pěkně zabrat. V noci a brzy k ránu se ze mě samozřejmě stává neohrožený lovec všeho, co běhá, skáče, či jen naznačuje, že by se někdy v budoucnu mohlo pohnout, ale jakmile se lovením unavím a jdu si na chvíli odpočinout na půdu, netrvá dlouho, a zas to do mě praží. Tou dobou se začínají budit i dvounožci, jejichž oblíbenou ranní zábavou je vykukovat z okna kuchyně a hloupě na mě volat: No kdopak nám to tady ještě spí? Hlupáci, jako by nevěděli, že během noci musím probrouzdat okolní zahrady a pole skrz naskrz, přičemž na takových výpravách hrozí veliká nebezpečí i neohroženým šelmám, které mají pro strach uděláno (tj. mně). Aby si utvořili aspoň hrubou představu o nebezpečenstvích, kterým je jejich drahý kocoureček vystaven, nosím jim v kožíšku pravidelně domů spoustu lepivých zelených kuliček a bodláků. Zvlášť panička mě při jejich vyčesáváni velmi lituje a šišlá na mě u toho, tato její kratochvíle však zpravidla skončí mohutným odrazem černých tlapek od jejího břicha či ramenou, protože průzkum terénu vyžaduje celých lesních šelem, a to po celý den. Průzkum pole ovšem kromě kuliček, bodláků a občasného potkání kocoura-nepřítele, kočičky-přítelkyně či štěkačky-každýsidomyslí přináší také nepříjemnosti v podobě mrňavých klíšťounů, kteří lesnímu králi závidějí jeho ladnost a eleganci a snaží se z něj proto vysát všechnu krev. Naštěstí je tu páníček, který mě jich zbavuje, ale na krku už mám samý stroupek a obzvláštní porce srdíček mi za to bývá malou útěchou.
Zkrátka, práce a utrpení jsem měl dost a dost, jak sami uznáte, takže jsem doufal, že aspoň po opadnutí válek s klíšťouny užiju trochu klidu. Jak jsem se mýlil! Ležím si to takhle jednou na králíkárně a dělám, že sleduji dění kolem a vyndavám si ze srsti kuličky, přitom však tvrdě spím. Když bouchla vrata, rozhodl jsem se tomu nevěnovat pozornost a jen jsem si těžce povzdychl, že klid mi zkrátka není přán. Naštěstí se brzy ozvaly hlasy, které jsem znal, takže jsem se nemusel mnoho vyrušovat. Moment! Zní to jako hlas návštěvní paničky! Ta sice není mojí úhlavní nepřítelkyní, ale má jednu velice špatnou vlastnost: přijíždět nikoli sama, ale s tím nafrněným městským kocourem. A taky že jo. Jakmile jsem uviděl přepravku, bylo vše jasné, Bertrand je tu, to zas abych se někde toulal, doma s tím náfukou nebudu.
Nakonec celé naše soužití dopadlo úplně jinak, než kdo očekával, jenomže to by musela napsat návštěvní panička, ta moje se, jak známo, rekreovala, a nemá ponětí o napětí, které tu panovalo.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama