Páníčci se rozhodli jet na dovolenou. Nechápu proč. Když stejně skoro nic nedělají, nemůžou být unavení a tím pádem nepotřebují dovolenou.
Nejhorší ale je, že my kočky jsme až do poslední chvilky nic netušily. Panička sice balila mističky, hračky a záchůdek, ale já jsem si naivně myslela, že se snad budeme stěhovat do lepšího.
Místo toho nás strčili za mříže a jelo se.
Poprvé v životě jsem jela autem! Páníček držel na klíně mě a panička Luigi. Oba mleli cosi o tom, jak si máme vážit toho komfortu, že máme každá vlastní přepravku a že nemusíme cestovat vlakem, ale pohodlněji (pche!), rychleji (to jsem ještě neseděla za volantem já!) a hlavně levněji (skrblíci!) - autem.
Dále nemá cenu se k tomu vyjadřovat. Strčte páníčka za mříže na plochu metr krát metr, a pak můžeme diskutovat o tom, co je to komfort.
"Jsem snad vězeň či co? Šmarjá, jak ten šofér to auto řídí? Pusťte mě k tomu!" nadávala jsem. No konečně. Páníček mě pustil z přepravky, držel mě na klíně a nechal mě kecat do řízení. Mrkla jsem na Luigi a nevěřila vlastním očím - to kotě za jízdy spalo!
"Za to ji budu muset později pořádně propackovat," slíbila jsem si.
A jsme na místě. To je vzdoušek. Inu, Vysočina!
Večer téhož dne nastalo ve společenské místnosti seznamování.
"Tony a Bony," představily se dvě zlatavé fenky.
"Pacička a Luigi," mňoukla jsem zdvořile.
Rozhlédla jsem se, kde to nevychované kotě je, a málem jsem se lekla.
Léééév!!!
Moment, vždyť to je Luigi! No jasně, Hlupáček ještě nikdy neviděl psa. Já už jo - v televizi a na obrázku.
Jedná se o nedokonalý živočišný druh vydávající podivné pazvuky a nemající ustálené hygienické návyky. Není třeba se jich obávat, ba právě naopak. Shovívavě jsem je pozorovala a procházela jsem se mezi nimi jako královna mezi poddanými. Luigi, s ocáskem několikanásobně větším, zavrčela jako lvíček a valila zpátky do bezpečí našeho pokoje.
Nevím, co celý týden dělali páníčci a je mi to celkem jedno, ale já a Luigi jsme se ocitly v ráji. U střechy si postavily hnízdo vlaštovky, takže jsme je celé dny fascinovaně pozorovaly a mazaně jsme na ně útočily. Mělo to jen jednu drobnou vadu - od kořisti nás dělilo sklo. Ale stejně jsem si nacpala bříško imaginárními úlovky!
A teď už jsme zpátky doma. Já a Luigi jsme se zrekreovaly, ale víte co? Nepřipadá mi, že by páníčci vypadali kdovíjak svěže a odpočatě!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?