Zase jsem se octnul v Muffáriu. Páníčci si totiž řekli, že se potřebují přes léto vyvenčit a odpočinout si od jisté černé stvůry, která na ně číhává na parapetu. Já jsem sice stvůru z parapetu přemohl a sežral se všema jejíma osmi nohama, nicméně páníčci se stejně rozhodli utéct do hor.
Díky tomu se ze mě stal opět černý pasažér ve vlaku pendolino, který má vnitřek upraven tak, aby si mé árie mohli vyslechnout i cestující na opačném konci vagónu. Vrhali mým směrem obdivné pohledy, po kterých se panička zmenšovala v sedadle, až ji skoro nebylo vidět. Protože se moje přepravka jinam nevešla, ležela přímo v uličce a mně se díky tomu naskýtaly zajímavé pohledy na dvounožce, kteří mě překračovali cestou na WC. Když mě překračovaly cizí nohy, které vypadaly, jako by je někdo obmotal pavoučí sítí, neodolal jsem, protáhnul tlapu mřížkou a tlapknul si na ně. Nohy vesele poskočily, něco vypísklo a panička začala zároveň koktat a mizet v sedadle. Pak byla nuda, takže jsem si schrupnul. Spal jsem až do Kolína a vypadal jsem přitom tak sladce, že milá slečna, která rozvážela po vlaku dvounožčí občerstvení a srazila se vozíkem s mojí přepravkou, na mě roztomile zamlaskala. Pochopil jsem to jako žádost o koncertní přídavek, a zatímco slečna – už nemlaskající – mizela s vozíkem do dáli, vlakem se opět rozléhalo impozantní „ú-ó-úú“. Jak jsme se blížili k Praze, začal vlak občas houkat. Já jsem mu na to odpovídal v podobném duchu, což paničku děsně rozesmálo, takže začala legračně hýkat. Ostatní cestující k nám vzhlíželi s neskonalým obdivem, a kdyby si nenastrkali sluchátka do uší proklatě hluboko, mohli mít z našeho duetu ještě lepší požitek.
Pak jsme jeli metrem. Trvalo mi skoro dvě stanice, než se mi podařilo vyladit své houkání tak, aby v hučení metra nezanikalo. Nakonec se mi to povedlo.
Houkal jsem jak jelen v říji, dvounožci se poplašeně rozhlíželi a panička byla v klidu. Teprve před Smíchovem nakoukla do mojí přepravky, aby mě uklidnila, že tu žádný jelen není. Dostalo se jí pohledu na způsobně hačající černé neviňátko, z jehož jen mírně pootevřené tlamičky vychází zvuk intenzity startujícího tryskáče. Pak jsme velmi urychleně vystupovali...
V Muffáriu se toho dost změnilo. Stromy zkošatěly a po dvorku byla rozmístěna spousta ozdobných schovávaček, které nesly honosné názvy jako „květináče s durmanem“, „truhlíky s afrikánama“ apod. Nejvíc se mi líbily závěsné pelíšky, které se houpaly na stříšce nad dveřmi a které byly dosud okupovány jakýmisi červenokvětými vetřelci. Moje číhací morušeň byla připravena na můj příjezd odborným prořezáním, díky kterému se na ni dalo lépe vlézt. Usoudil jsem, že velcí dvounožci i správce Muff se mi o venkovské sídlo starají obstojně, takže jsem ze svého programu vypustil syčení a sekání drápiskama.
Když páníčci odjeli, pustil jsem se do vládnutí. A musím říct, že za mého skoro dvacetidenního pobytu došlo v Muffáriu k podstatným změnám.
Hned první den jsem velkým dvounožcům dal jasně najevo, že narozdíl od Muffa, který se neostýchá zahrabat to, co z něj vyjde, třeba na pole, lord Bertrand zásadně používá svůj záchodek, a to za všech okolností. I když jsem celý den lítal venku, na záchůdek jsem se pravidelně vracel domů, a protože dvounožci jsou plni předsudků proti kočkovitým šelmám, které si otvírají výskokem na kliku a vpisují přitom drápama vzkazy do dveří, rozhodli se, že záchůdek budou stěhovat ven za mnou. Ze začátku nebyli dost pohotoví při přenášení záchodku z domu na dvůr a naopak, ale když jsem chybějící záchůdek v domě vykompenzoval příjemně sypkou zemí ve velkém květináči s fíkusem, už si dávali pozor.
Další záležitostí, ve které jsem musel neprodleně zasáhnout, bylo umístění rostlin v domácnosti. Copak aloe na knihovně, tu shazuji vždycky, když přijedu, horší to bylo s truhlíky za okny. Velká dvounožkyně totiž zbožňuje kytky. Já ovšem taky. Pelargónie v truhlíkách navíc lákají spoustu bzučivého lovného materiálu, a není proto divu, že se kolem nich často ochomýtá někdo v černém kožíšku. Terénním průzkumem okolí jsem zjistil, že nejlepší číhací pozice se vyskytuje mezi truhlíkem a oknem. Její podstatnou nevýhodu, a sice tu, že jde o mezeru sotva tři centimetry širokou, jsem se rozhodl odstranit vlezením a následným uvelebením na místě. Ještě jsem se ani pořádně neuvelebil, když pelargonie sletěly dolů, třísklo to a vzápětí vyběhla z domu velká dvounožkyně a rozčileně křičela: „Co tam děláš, ty truhlíku?“ Seskočil jsem za truhlíkem, ale zjistil jsem, že jenom leží. Z morušně jsem pak sledoval, jak velká dvounožkyně naříká a nutí velkého dvounožce, aby truhlíky připevnil k parapetu drátky, a jak dvounožec tvrdí, že to by nepomohlo, protože pelargonie jsou přerostlé, a proto je VÍTR shodil.
Jednou za den se vracel domů Muff. Už jsme na sebe nesyčeli, ale nespouštěli jsme se z očí. Muff většinou sežral půl konzervy, kapsičku a misku granulí a pak se s obrovským kulatým břichem odvalil pryč. Za den se pak vrátil zase štíhlý jako proutek a svoji žrací akci zopakoval. Poté, co mu u sousedů odrostly děti, chodil opět za kočičkou Liduškou, jestli by si s ním nechtěla trochu zašpásovat.
Já jsem se ze začátku spokojil se dvorkem, ale brzy mi došlo, že by nebylo špatné rozšířit si teritorium. Nevěděl jsem ale, jak se dostat přes zahradu se třemi štěkavci. Protože jsem zvíře trpělivé, čekal jsem, až bestie vyhynou. Z hlediska evoluce totiž není možné, že by tak hloupý tvor v přírodě vydržel. Pak jsem ale zjistil, že s tím vyhynutím to nebude jen tak, protože velký dvounožec chodí štěkavce krmit. A Muff – jaká hrůza! – chodí někdy s ním. Sledoval jsem ho až k plotu a zjistil jsem, že Muff má přechod přes nepřátelské území docela promakaný. Nejdřív dlouho monitoruje momentální stav psic a zaznamenává jejich polohu a známky aktivity. Za teplých letních dnů vychází báječné výsledky, protože psice leží daleko ve stínu a nevypadají, že by se chtěly hnát za něčím kožíškem. Dosazením hodnot do Muffova vzorce pak vyjde optimální trajektorie a minimální potřebná rychlost pro hbitý vlnivý přesun přes psí zahradu. Je-li potřebná rychlost vyšší, než jakou je kocour schopen vyvinout (což se Muffovi stává vždycky, když se nažere), dochází ke kolapsu vlnivé funkce a je nutno volit trasu přes kolnu a zahradu jiných sousedů. To ale lze jen o víkendu, když jsou oni sousedé přítomni a jeví nadšení z toho, že mohou kocourečka nakrmit. V pracovních dnech Muff navštěvuje toto území jen z latrinálních důvodů, neboť se na něm nachází pěkný květinový záhon...
Neslyšně a ostražitě jsem sledoval Muffovu stopu. Díky přesnějším výpočtům, než jakých je schopen opelichaný venkovský kocour (nechci Muffa nijak podceňovat, ale když má někdo jméno po rozšklebené postavičce ze Studia kamarád, nemůžete od něj čekat zvláštní intelektuální výkony - ehm, aniž bych se chtěl chlubit, rád bych upozornil, že někdo má naopak jméno po nositeli Nobelovy ceny), jsem zjistil, že velká část zahrady se dá ovládnout i přes přítomnost psic. A za zahradou pak začíná opravdový prales. Pole, zarostlé strouhy, les a zase pole.
A tak se stalo, že jsme se s Muffem začali potkávat mimo dům. Stali se z nás fakt kámoši. Naučil jsem Muffa pár dobrých kousků, za což mi jsou jeho dvounožci neskonale vděční. Především díky mému příkladu už Muff při chystání jídla nemňouká zoufale ze země, ale vyskočí na stůl a sám se obslouží. Taky jsem ho naučil odhrnovat tlapkou utěrku, pod kterou je schovaný výborný tvarohový koláč. Ukázal jsem mu, jak se provádí manikúra o potah křesla, jak se myjí tlapky v konvičce s čajem, jak zabít mouchu jednou ranou tak, aby se rozprskla po okně co nejvíc, nebo jak využít dvounožce k odrazu při skoku na jinak nedostupná místa. Muff mi na oplátku vysvětlil, že při číhání na kořist není dobré nadšeně švihat ocasem, až šustí o trávu, a že když se po návratu zvenku chce kocour pomazlit, aniž by mu myli tlapky, je nutné začít vrnět a vrkat už cestou k vyhlídnutému dvounožci. Taky mi ukázal, jak se dostat do ložnice a vlézt pod přehoz na vysoko nastlaných peřinách, aby šelma nebyla při spánku rušena nadávajícími dvounožci.
Protože mi přece jenom trochu chybělo mazlení, chodil jsem na noc spát do postele k velkým dvounožcům. Nejdřív mě odtamtud vyhazovali, ale naučil jsem se, když se zavřeli do ložnice, čekat za dveřmi, dokud neuslyším jejich chrápání. Pak jsem si otevřel a zabral místo na tvrdě spících dvounožcích. Ráno jsem vstával dřív než oni, takže jsem nebyl přítomen, když se podivovali, proč mají povlečení špinavé, jako kdyby si tam někdo očistil boty.
Pod Muffovým vedením jsem zdárně pokračoval v nácviku lovu. Nachýlil se den, kdy se měli vrátit páníčci. Celé odpoledne jsem těžce pracoval na poli, a sotva se večer od domu ozvalo vzájemné dvounožčí vítání, přinesl jsem v tlamě svoji kořist. Vypasenou myš jsem položil na trávník. Panička začala ječet radostí a chválit hodného kocourka, páníček panikařil, běhal za mnou a chtěl mi myšku vzít. Vždycky jsem si ji někam odložil, posadil se vedle, počkal, až doběhne páníček, pak ji bleskurychle sebral do tlamy a odběhl s ní dál. Po necelé čtvrthodince se páníček tak unavil, že jsem během přesunu stíhal kořist vyhazovat do výšky a odpalovat tlapkou. Bylo to moc veselé přivítání. Ze zahrady přiběhl Muff a s obdivným „miú!“ přikročil k mojí myšce. Nechal jsem ho, aby si k ní čuchnul a aby na ní položil tlapku, ale pak jsem ji zase sebral a koketně pohlédl na páníčka, jestli si ještě budem hrát na hbitého kocoura a funícího dvounožce. Hra skončila až zásahem velkého dvounožce, který mě dostihl, nabral myšku na lopatku a vyhodil.
Večer bylo móc veselo, protože páníček vyprávěl o krásách Alp a o tom, že dokud někomu nevydesinfikuje hubu, tak se s ním mazlit nebude. Když jsem k němu chtěl na noc vlézt do postele, prohlásil, že dokud mě neumyje savem, až zbělám, tak ať za ním nelezu. Proto jsem k němu vlezl, až když usnul. A nevzbudil se, ani když jsem mu ve spánku oňuchňával obličej ;-)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?