Vánoce jsou za námi

Je to všechno hrozně zvláštní. Včera jsem si s bráškou dával do svého fotoalba fotky a ta s tou "rybyčkou", ta je z loňských Vánoc. Jsou tam ještě vidět tlapičky mého páníka. Ale to bylo z roku 2003. Ty letošní Vánoce jsme už měli bez páníka. Jak je to zvláštní. Něco, co už není, se najednou najde v počítači. U nás to také pořád vypadá, jako že se otevřou dveře nebo počítač a páník tu bude zpátky. Ale někdy na mě z počítače páník mluví. To mám radost, ale zároveň i strach.
Dneska se slavily narozeniny babičky. To je maminka maminky mého brášky. Nedávno to vypadalo, že moji skuteční kocouří bráškové také touží po teplém domově. Ten mourovatobílý začal chodit za mojí mamimkou, lísal se k ni a dělal všechno, aby si ho vzala k sobě. Ale já ho k nám nechci. A teď, když to vypadá, že by si ho hodní lidé vzali k sobě, tak najednou bráškové ani babička nechtějí. Babička jim nosí samé dobroty. Dokonce, když vidí něco dobrého u nás, tak si vezme pro mé bráchy na odhutnání, a pak jim ty dobrůtky sama občas koupí. No a teď, když jí řekla maminka, že by si Maxíky (tak říká moje maminka mým bráškům) vzal domů někdo cizí, babička je dát najednou nechce. A kluci asi nechtejí také. Je sluníčko, rozvalují se na trávníku, předou a nechavaji se hladit. Ale to vím jenom z vypravění, protože mě za babičkou neberou. Bojí se, že bych od svých brášků mohl chytit nějakou nemoc. Tak příště, až se moji dvounožci k babičce vydají, dám jim s sebou foták a také je uložím do Zlaté knihy koček.
Venku už je tma, vzpomínka na páníka mě rozesmutnila, tak si jdu chviličku smutnit na raneček. A přenesu si raneček za křeslo, aby na mne nikdo neviděl. Ach jo, můj páníku, tolik bych si přál, aby ses k nám zase vrátil.