„Ta už je určitě poslední, prosím, ještě tuhle slzičku mi utři. Mňauk, mňauk. To bylo krásné. Nikdy bych nevěřil, že je možné plakat i dojetím. Už je to dobrý, už mě nech. A nesměj se, vždyť ty taky brečíš, ty moje přitulkyně jedna. Jen se tul. A už taky přestaň. Vždyť to všechno skončilo dobře. Takový konec jsem nečekal. Strašně jsem se bál. Když jsem viděl, jak toho tygra ženou do klece násilím... Bylo mi ho tak líto. Ale hlavně, že to dopadlo tak dobře. Mňauk.“
„Jj, Maxíku, taky se mi ten film moc líbil. Zvířata mají mnohdy více rozumu než lidi. Dva bráškové. Moc krásný film. Tygříci maličcí. Chudáčkové. Tak brzy se ztratili mamince. Škoda, že ten lovec a spisovatel si toho tygříka nemohl nechat. Měli se fakt oba rádi. Líbilo se mi, jak tygříkovi chutnaly ty medové bonbony. A druhý tygřík s malým klukem, to bylo ještě lepší. Jak se schoval mezi plyšáky. A taky bylo strašné, když klukova maminka nechala tygříka odvézt. Bylo mi jich líto obou, kluka i tygříka.“
„Pamatuješ na moje brášky?“ „To víš že ano.“ „Ale ti byli zlí. Když se ztratila maminka, nechtěli mě pustit k jídlu. Víš, co se s nimi stalo? Myslíš, že jsou ještě naživu?“ „Nevím, co je s nimi. Naživu asi nejsou, Maxíku. Je to už víc než šest let. Z domečku na předměstí se ztratili. Možná, že si našli náhradní domov, ale tomu moc nevěřím. Venkovní kočky tak dlouho jako ty většinou nežijí.“
„Ale já měl ještě brášku dvounohého a páníka. Kam zmizeli oni? Kde je ten fousáč, který mi říkával Omegáčku?“ „To si nepamatuješ? Vždyť ti občas volá. A slíbil, že přijede na Vánoce.“ „Aha, tak to jsem rád. Proč je pořád pryč?“ „No vyrostl a tak se vydal vlastní cestou.“ „On nás nemá rád?“ „Ale má. Proto si telefonujeme a píšeme. Ale fousáč je už dospělý, už nepotřebuje, abych ho hlídala a ochraňovala. To spíš on ochraňuje mě.“ „A páník ti také píše?“ „Ne, ten už ne.“ „A proč ne? On nás nemá rád? Proč odešel on?“ „Odešel, protože byl nemocný. A tam kde je, odtamtud se dopisy posílat nedají.“ „Někdy mi moc chybí. Byl hodný.“ „Maxíku, to mně chybí také a moc. Ale s tím už nic neuděláme. Třeba se s ním ještě někdy setkáme.“
„Myslíš, že se poznáme?“ „To nevím.“ „Ale ti tygří bráškové se také poznali.“ „Jenže oni byli oba ve stejném světě. A také si myslím, že ten film byl trochu zidealizovaný. Moc se mi nechce věřit, že by se v té kleci poznali. Oba byli vyhladověli, dlouho byli rozděleni...“
„Ale ti pak řádili, viď? Jak si brali jídlo u lidí, houpali se na lustru, jako otec Amadeos u Chlupézů. To jsem se musel moc smát.“ „To já taky. Ale nevím, jak bych se tvářila, kdyby sem skočil nějaký tygr a vybrakoval nám lednici. To bych snad strachy i oknem vyskočila.“ „No, já bych šel za ručníky.“
„Přitulkyně, a ti lidé je fakt chtěli zastřelit? Proč tam zapálili ten oheň?“ „Jo, zabít je chtěli. Nevěřili, že by se mohli tito tygři naučit lovit. Báli se, že jsou lidem nebezpeční.“ „Ale oni přeci lidem neubližovali.“ „No, to je sice pravda, ale přesto vypadali děsivě.“ „A mně se moc líbilo, jak ten cirkusový tygr pomohl bráškovi skočit do plamenů a tak se zachránili. Taky bys mě zachránila?“ „To víš, že ano.“ „Ještě se rozloučili se svými lidskými kamarády a pak navždy zmizeli. Ale ty se se mnou nechceš rozloučit. Ty mě nikam nepošleš? Že ne.“ „To víš že ne. Jsi můj kámoš.“
„Ale kdyby lidé nechali ty tygry na pokoji, tam, kde byli, tak by se nic takového nestalo. Tygří rodina byla ve svém prostředí, nikomu neubližovala. Lidé je napadli a rozdělili a pak se jich začali bát. Nakonec by tygry klidně zabili. Nelíbí se mi to. Ať si každý žije tam, kde je jeho místo, a pak se nemusí zabíjet zvířata ani lidé. Měli bychom si vážit jeden druhého a bylo by nám fajn.
Jak jsi byla nemocná a já měl prázdnou misku, taky bych tě nesněd. To jsem si jen dělal legraci. Měl jsem radost, že už zase chodíš a vnímáš. Tak jsem tě chtěl pozlobit jako Bertrand. Ale vůbec jsem ve skutečnosti nezkoumal, na jak dlouho bys mi vydržela. Já věřil, že se probereš. Pro jistotu mě nauč telefonovat.“
(A do toho šuplíku bych se schoval, kdyby přišel tygr.)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?