Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum9. prosince 2008  |  KočičákBarunka Peli*CZ  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 676x / 2x

Ohlédnutí

Ohlédnutí

Zdravím vás všechny, po dlouhé době. Blíží se Vánoce a maminka říká, že je to čas vzpomínek a lásky.
Byl to krásný rok, začátek takový toužebný, ale maminka dvounožka mne na moje narozeniny překvapila a odvezla mne za Amíkem (to už jsem tady do deníčku psala), na kterého nikdy nezapomenu. Z mojí velké lásky se mi narodilo pět nádherných miminek. Byla s nimi velká práce, ale já mám naštěstí zlatýho brášku Matěje, který mi se vším moc pomáhal. S láskou a trpělivostí ty moje malé chlupaté medvídky myl, vyprazdňoval, hlídal, spinkal s nimi a když povyrostli, tak je formou hry učil všemu, co má pořádná kočičí šelma umět a znát. Jsem mu moc vděčná, protože nevím, jak bych to kotěcí hemžení sama zvládla. Já se pořádně ani nevyspala, pět malých, věčně hladových upírků, mne několikrát ve dne i v noci vysávalo do duta. Maminka dvounožka svým podstrojováním měla pramalý úspěch. Brala mne do náruče, kapala na mne takové, slané, nechutné kapky a naříkala, jak jsem prý vychrtlá.
Když se ti mojí malí upírci naučili samostatně jíst, tak se mi trochu ulevilo. Už jsem si našla trochu samoty pro sebe. V těhle chvílích mne nahradil opět můj zlatý bráška Matěj. Péči o ty mrňousky bral velmi vážně a zodpovědně:-).
Když mrňousci povyrostli a nastal vhodný čas, odešli, vlastně byli odvezeni do svých nových domovů. Podle maminky, do domovů plných lásky. Několik dnů jsem se po nich sháněla, hledala a volala jsem je. Opět to byla maminka dvounožka, která pro mne vymyslela rozptýlení. Vzala mne VEN! To byl zážitek! Pod tlapkami měkký koberec, prý tráva, některou jsem i ochutnala! Tělo obalené teplem, prý tak hřeje ta koule nahoře, říkají jí slunce, krásný rozhled z vysokých, hustých škrábadel, prý stromů, a poznávání nových, podivných tvorů. Pes Dor, vrabci a holubi, ty jsem znala, koukávali jsme na ně s Matějem z okna. Ale v ohradě chodili podivní tvorové, měli divnou srst, barevnou, a vydávali zvláštní zvuky, docela hlasité, hlavně ten jeden největší. Dvounožka říkala, že to jsou slepice, co nám dávají to žluté jídlo. Proto mne to k nim tolik táhlo a probouzelo to ve mně velký hlad:-).
Chodily jsme ven s maminkou každý den na chvilinku a já v tomhle poznávání venkovního světa přestávala smutnit po těch chlupatých kouličkách, po mojich dětech. Pomalu se vše vracelo do normálního života, ale moje vychrtlost trápila maminku. Jednoho dne mne opět v té přepravce a té plechové bedně někam vezla (to vození tak nesnáším!). Víte, kam mne odvezla?!! K té cizí dvounohé, co do nás píchá ty špičaté jehly. Jasně, že mne zase píchla!!! Byla jsem z toho píchance nějaká malátná a víc si nepamatuji! Probudila jsem se až doma, Matěj nade mnou stál a koukal, jako by mne viděl poprvé. Moc mne bolelo bříško, co mi to provedli?!! Odbelhala jsem se na chodbu pod skříň, tam je teplo, dali pode mne ještě polštář a v noci za mnou chodil Matěj, myl mne a zahříval, je zlatej!!!Dali mi tam vodu a papání, napít jsem se napila, ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení! Po třech dnech se ale ozval hlad, také to bříško mne už bolelo jenom trošinku, tak jsem vylezla a podívala se, co mi maminka dává vlastně k jídlu. Hmm, to byly samé dobré věci, co mám ráda, masíčko rybička, smetánka, no začla jsem jíst a chuť k jídlu mám do dnes. Sním, co dostanu, a ještě dojím, co ten mlsoun Matěj nechá:-)) Ještě se vrátím, asi po týdnu jsme opět jely s maminkou k té dvounohé, prohlídla mi bříško, vytahala mi z něj nějaké nítě a řekla, že je vše v pořádku. Když v pořádku, tak dobře, pořádně se dokážu najíst, dojídám po Matějovi a maminka dvounožka mne chválí, jaká se ze mne stala nádherná kočička. Já jsem také spokojená, někdy si vzpomenu na Amíka a na své děti, tochu mne přepadne i smutek, vím,že Amíka už nikdy neuvidím a že také už nikdy nebudu mít žádná miminka, ale to je jenom malinký a krátký smutek. Mám tady své dvounožce, vím, že mne a Matěje mají moc radi, a taky mám svého milého brášku, když je potřeba, je vždy u mne:-).
Moji milí kočičí i dvounozí přátelé, tak jsem si zavzpomínala na pomalu končíčí rok. Prožili jsme několik nepříjemných dnů, ale těch krásných a radostných bylo podstatně víc, tak vám všem přeji Vánoce plné lásky, klidu a misky plné ňamek a v novém roce, hodně štěstí, to ostatní přijde s ním. Barunka :-))

Fotka: Takhle to vypadalo, když se na mne vrhlo pět hladových upírků:-))))



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







2 komentáře

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 Mindo
Kocouřák Mindo  Datum15. prosince 2008 17:02

Pěkné povídání, i když maličko smutné. Stihla jsi toho Barunko za ten rok hodně. Ta fotka s upírky je moc krásná. Určitě se mají dobře a dělají novým rodinám jen samé radosti.

Alča
KocouřákAlča  Datum15. prosince 2008 8:45

Baru zvládla jsi to na jedničku. Porod, kastrace..

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top