Dorotka Černá už vám tady psala, jaký bezvadný dárky jsme od páníčků dostali, takže se nedivte, že jsem byl zvědavej, co dostanu v sobotu, protože to jsem měl první narozeniny, takže už jsem fakt dospělej, samostatnej a strašně divokej, nespoutanej kocour, ale samozřejmě hrozně roztomilej a moc, moc chytrej.
No ale žádnej pořádnej mejdan se nekonal, to teda bylo zklamání, dostal sem jenom kapsičku a tyčinku z DM. Což není spravedlivý, protože když slavila Dorota, podávalo se telecí, a kočičí mlíčko teklo proudem. Panička tvrdila, že Dorotka slavila přineseniny, že už u nás bydlí celej rok, a to že je důležitější, než kdy se narodila, a že až to bude rok, co si přinesli mě, tak to teprve bude pořádná oslava, ale prej jestli chci, můžu se s ní pomazlit. Žádný telecí, žádný mlíčko, žádný dárky a mám se mazlit, jo? To určitě!
Všim jsem si ale, že nahoře na skříni je nějaká hračka schovaná.
Povídám paničce: "ke-ke-ke!" To jako: něco vidim a to chci - a natáh jsem se, jako že na tu skříň vyskočím. Panička po mě mrkla a zabručela: "Na to nemáš, ty puntíkovanej tajtrlíku!" Takže teď už jsem nahoru vyskočit musel. Pozoroval jsem tu vejšku, pak jsem skříň dvakrát obešel, jestli jako není někde nižší – nebyla - a koukal po paničce. Sledovala mě fakt se zájmem, ale vůbec to nevypadalo, že mi tu hračku sundá, i když jsem znovu řek: "ke-ke-ke." Jestli to před tim náhodou nepřeslechla.
Pro takovýho maličkýho, hubenýho, ubohýho kocourka, kterej k narozeninám nedostal ani malinkatej kousíček mizernýho telecího, to fakt byla děsná vejška. No, ale co moh ten chudáček kocourek dělat, když má necitelnou a hluchou paničku?
Ze všech sil jsem se odrazil a vyskočil na tu skříň tak do dvou třetin, jak jsem byl ještě v pohybu, zapřel jsem zadní, povyskočil o kousek vejš máchnul přední tlapkou a zasek drápky do horního okraje. Chvilka zoufalýho škrabání, vzepřít se, zadní, přední a hop – a byl jsem tam. Panička jenom hekla a šla pro foťák a já jsem si ulovil fakt bezvadnou hračku.
Vypadalo to, že nakonec ty narozeniny nebudou tak vypráskaný, za odpoledne jsem vyskočil na skříň ještě párkrát, byla to brnkačka, ale netušil jsem, co mě čeká.
Druhej den jsme zase jeli na výstavu. Mě fakt klepne. Proč někdy nejede Dorota?
Chtěl jsem paničku pochválit, protože mi zařídila dvakrát větší klec, než jakou měly ostatní kočky, ale přešlo mě to. Rozbalila si housku, hnedky jsem ucejtil, že se šunkou, a začla se cpát. Podíval jsem se jí dlouze do očí. Nic. Dál jedla. Posadil jsem se a zaujal důstojnou polohu moudrého, leč hladového kocoura. Nezabrala. Pomalu jsem k ní natáh tlapku a delikátně se olízl. Spolkla poslední sousto a povídá: "Tak hele, kocoure, ta tvoje dvouklec mě stála tolik, že místo oběda si můžu tak akorát sníst housku z domova. Vyhraj pohár a dostaneš deset deka šunky. Jinak nic!"
Nedivte se, že při týhle motivaci jsem do toho šel fakt tvrdě. Napadlo mě, že když zadávim a roztrhám všechny ostatní kočky, který tam jsou, nikdo jinej vyhrát nemůže. Tak jsem se na ně sápal, prskal jsem a syčel, aby mě pustili na ně vlítnout, ale nepodařilo se mi žádnou ani kousnout. A pohár jsem taky nevyhrál.
Takové teda byly moje narozeniny.
Takže prosím vás, jestli doma někdo máte šunku, kdyby to šlo zařídit, určitě mi jí pošlete, jo?
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?