Jednou přiběhla panička domů celá veselá. Odlapila mě v uvítacím letu a pomačkala mě víc než obvykle. Pak nám sdělila tu novinu. Nevím, co si mám o tom myslet. Prý je babička. Očuchal jsem ji a zodpovědně mohu říct, že babička voní úplně jinak a navíc, když přijede na návštěvu, vždycky mi přiveze kapsičku a vlčici nějakou kostičku. Proto jí říkáme každý podle svého. Pro mne je to babička-kapsička, pro vlčici babička-kostička a pro paničku babička-krabička, protože paničce vozí výborné domácí nudle, vždy v nějaké krabičce. Takže mi to nějak nesedí. Když se mnou panička-babička dotancovala po pokoji, začal jsem s výslechem. Ani jsem nemusel použít osvědčené vyslýchací metody, (tj. upřený pohled z očí do očí, drápková masáž a jemňounké mňoukání), vyklopila to sama. Ale moudrý jsem z toho nebyl. Narodila prý se jí nějaká vnučka. Nevím, co je vnučka a jestli to není k jídlu, tak ať to domů netahá. Tak k jídlu to asi nebude, když prý se na ni byla podívat v nemocnici. Tam se jídlo neprodává. Aby tak přitáhla nějakou nemoc, nebo nedejbože pana doktora. Trapitel prý má taky radost. No to mě těší a mohl by jí vyjádřit velkým kusem šunky pro hodného, hladového a našeho Cecilka. A panička se prý už taky těší, až si ji mladí přivezou domů a až s ní přijdou na návštěvu a až s ní půjde na procházku a až začne chodit a až si budou hrát na písku a až... už neposlouchám. Já budoucnost plánuji maximálně do dalšího žrádýlka.
Pak přišel ten den, na který panička tak čekala. Já ostatně taky, třeba mi Trapitel přinese kus šunky nebo uzenou rybičku, když panička chystá takové dobrotky na uvítanou. Z trouby jde taková vůně, že mám slinku až na zem.
Huráááá, Trapitel mi přivezl nový pojízdný pelíšek. Vjel s ním až do předsíně. Tak honem, ať vyhází ty věci, co jsou uvnitř, hned ho vyzkouším, jak se mi v něm bude spát. V tom jsem zkameněl. Z nového pelíšku se začali ozývat nějaké podivné zvuky a následně z něho panička vyndala něco, nad čím začla ťutínkovat až mě z toho rozbolelo bříško. To něco položila na válendu a začala to vybalovat. Obvykle dárky bývají zabalené v papíru a vybalují se za mojí pilné asistence, tentokrát to tak nebylo. Má pomoc nebyla žádána. Když z toho sundala všechny nadbytečné hadříky, byl jsem připuštěn se podívat, protože tenzvědavýkocournedápokojdokudsijineočuchá. Nebyl to dárek pro mě. Vypadalo to jako živé. Bylo to srandovní zvířátko. Mělo dvě oči, jako já, místo tlapek takové růžové nic, co se jenom hemžilo, žádná srst, jen na hlavě kousek mého černého kožíšku, pravda, mňoukalo to jako kotě a řvalo jako rozzuřený kocour.
To je ta slibovaná vnučka, Natálka? Tolik povyku pro nic. Pche. Ale ten pojízdný pelíšek je príma. Vzbuďte mě, až začnete servírovat tu husu z trouby.
Foto: Tohle z ní vyrostlo!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?