Těší mně... to jsem já, Očenko

Tak to jsem, prosím, já. Kočičí slečna zvaná Očenko, žijící v jednom pelíšku s kočičkou Čertinkou. Dnes už jsme obě vážené slečny obecně mourovaté a sebevědomé. Pácháme společně různé potměšilé kočičárny a jsme štěstím bez sebe, když se nám podaří paničku i páníčka vytočit. V době, kdy jsme byly ještě maličká koťátka, pojmenovali nás podle prvního dojmu. Já měla na čelíčku dvojité em, zakysané očko a mžourala jsem na svět jenom jedním, Čertinka byla zdravé a čilé kotě, s bílou náprsenkou, které stále prchalo z dohledu a nedalo se chytit, takže z toho vyplývalo i její jméno. Teprve až se mi očičko vyléčilo, zjistilo se, že já jsem mnohem větší třeštidlo, než Čertinka - a z toho plyne, že jsme se měly jmenovat každá jinak. Ale už jsme si zvykly, tak to nebudem měnit. Vůbec jsme se už od koťáteččího vzhledu hezky vypiplaly... Čertinka má krásně hebký a hustý kožíšek, takže vypadá v zimě jako malý medvídek. Já jsem taková uběhaná a hubenější, protože mi nic nesmí ujít, jak jsem zvědavá. Ale když chci, umím se pěkně zašívat. Přede mnou neobstojí žádná otevřená skříň, aniž bych ji z gruntu neprozkoumala. Každou chvíli mě panička hledá a se zoufalstvím v hlase volá, protože nemůže zapomenout, jak jsem dvakrát spadla z okna ve druhém patře, jak se procházím po zábradlí a jak jsem několikrát utekla na chodbu a do sklepa a byla "nezvěstná". To bylo tak: Když jsem byla ještě malé kotě, ráda jsem chodila po římse za oknem a sledovala sýkorky a vrabce, jak hopsají po přilehlé bříze. Kolem mne lítali motýli a já jsem prostě neodolala, abych se po nějakém neohnala. No a tak to dopadlo, že jsem ztratila balanc, na poslední chvilku hmátla ještě po římse, ale stejně jsem spadla. Najednou jsem se ocitla na zemi a lekla se, jak se dostanu domů. Vyskočila jsem si na okýnko od sklepa a krčila se tam potichu a čekala, jestli mě někdo bude hledat. Naštěstí mě panička po nějakém čase přece jenom začala postrádat. Když prolezla všechny mé dosud známé skrýše, pootvírala všechny skříně a beznadějně volala po bytě, nakonec jí došlo, že i Čertinka mě postrádá jako společnici, všimla si otevřeného okna v ložnici - a byla doma! Vyhlédla z okna a volala. Já jsem ale byla tak vyděšená, že jsem se ani neozvala. Ještě, že si všimla mého podpisu narychlo naškrábnutého všemi drápky na římsu. Ihned jí bylo jasné, co jsem provedla. Běžela pro mě dolů a byla ráda, že mě našla. Chňapla mě, abych jí neutekla a donesla do domu. Na schodišti jsem se vysmekla, za odměnu ji poškrába a prchala nahoru do otevřených dveří. Oddychla jsem si až doma v jedné ze svých skrýší. Byl potom příjemný klid, ze kterého mě nevytrhlo ani brblání a výčitky Čertinky o tom, kde jsem se toulala a že o mne taky měla strach. Ale co, hlavně, že jsem byla doma. Podobný kousek se mi podařil ještě jednou, a to z předního balkonu, kde jsem se za zábradlím ohnala po mouše - a dopadla stejně. Naštěstí to panička zjistila okamžitě, tak mě opět odlovila a donesla domů. To už jsem ji ale jako zkušená cestovatelka po cestě domů poškrábala ještě před vchodem do domu, protože uznejte, co mě bude držet jako malou... a s naprostou samozřejmostí důstojně odkráčela do bytu. Nejhorší bylo, když jsem se ztratila v době, kdy mě hlídal páníček a panička si užívala dovolenou u moře. TEDA, NEVÍM, ON SNAD ANI ŽÁDNÝ PÁNÍČEK NENÍ... Jenom nám dával kapsičky, když jsme se dožadovaly, a čistil nám kočičí WC (a to ještě nepořádně, jen když se mu chtělo). Jenomže když si sám vzpomněl na svůj pelíšek, vůbec se nezajímal, jestli my máme taky všechno pohodlí a rychle zmizel do svého pelechu. Tehdy jsem já opět dostala toulavou a utekla otevřenými dveřmi na chodbu, ani si toho nevšimnul. Po pravdě řečeno, zjistil to, až když k misce chodila jenom Čertinka a volala mě. To se podíval do skříní, ale tím to taky skončilo. Napsal paničce, že mě oba s Čertinkou hledají a že už dva dny nejsem doma, takže jí zkazil pár dní dovolené. Nebýt toho, že se doma objevil nejmladší člen domácnosti, teda jako mladý páníček (s občasným výskytem doma), a začal mě opravdu hledat, seděla bych ve sklepě pod schody snad ještě dnes... Ale nedovedete si vůbec představit, jak mi nadávala Čertinka! Skoro celý týden na mne žalovala ještě paničce po návratu. Falešnice jedna. Předváděla se, jak ona je hodná přítulná kočička a já byla vyvrhel. Tak jsem si něco na ni vymyslela. Začala jsem se přitulovat každou vhodnou i nevhodnou chvilku a chodit za paničkou jako pes. To ale Čertinku urazilo. Takže dnes, když se tulím já, ona od paničky utíká. Jde se mazlit, jenom když má jistotu, že bude objektem laskání sama, přede mnou dělá, že o to nestojí, ale já jsem ji prokoukla, falešnici jednu... Však já jí ještě něco vyvedu. Až bude dřímat, zase jí skočím na krk jako posledně. To byla pěkná mela... Čertinka kňourala a vřeštěla, ale já vím, že jí to dělalo dobře. Takže jsem se až tak moc nepomstila. Ale co, hlavně když je nějaká akce. Zatím půjdu přemýšlet do pelíšku, snad něco vymyslím. Teda, poklud jde o ten pelíšek, tak jich mám několik. Ale nejoblíbenější není ani ten pod zastlanou peřinou, ani pod postelí, ani na dece v koutku, ani v povlaku peřiny, ani na kuchyňské lince, ale na žebrech radiátoru, když se topí. Vůbec mi nevadí, jak to tlačí. Ale to teplíčko je božské... Tak než usnu, vás všechny milé kočičí dámy i kočičí mladíci a pánové zdravím dlouhým mňaukem - a zase příště! Očenko
P. S.: A teď na nás čeká velká výzva zvaná vánoce. Příště vám, milý kočičí pronárode, povím, jak jsme vloni s Čertinkou několikrát shodily vánoční stromek. To byla zábava na úrovni!

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama