Ostře sledované vaky

Přátelé drobného hazardu... Zdraví vás smečka libocká... Já, Světluška první, srdce a mozek této zlorganizace, dostala jsem se do nelibých potíží. Dny v naší smečce plynuly celkem poklidně a tím víc uspokojivě, čím víc k nám zavítávalo jarní počasí. Konečně, ve svitu slunce, byly vidět plody naší usilovné práce. Nadrápané hieroglyfy na nábytku, vytahané nitky z pohovky (kterou používáme jako odrazový můstek), okna zapatlaná našimi zvídavými čumáčky a tak vůbec se na to všelijak krásně koukalo. Avšak, režim přitvrdil! Začala jsem mít opět ty své problémy. Rozumějte, špatně se mi o tom mluví. Jsem zvyklá blemcat příkazy a rozkazy, ale že bych se rozblemcávala o interních věcech? To ne. Když jsem byla malý prtisko, chodila jsem kadit do květináčů, až si jednou dvounožci řekli, že to není normální. Bodejť! Našli ve mně hotovou zoologickou zahradu. Ve střívkách mi sídlily zlé brebeřice, protože se o mě, jako o venkovní koťátko, nikdo nestaral (zvážím podat žalobu na všechny takové lidi, kteří si pořizují koťátka a pak nás nechají běhat venku nemocné). V té době mi začali do krčku aplikovat jakási kolíska, ale byl to hnus fialovej a šlo to hned ven. Třikrát jsem musela podstupovat tuhle proceduru a dokonce se mi prý povedlo nakazit zbytek smečky. Z toho jsem měla radost, protože jsme zůstali věrni heslu „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Dvounožci si mysleli, že situaci zvládli, ale mě pořád nějak divně bolelo bříško. O to víc jsem zlobila, protože mě to rozčilovalo. Od brzkého rána jsem chytala nerváky a hned jak jsem sepsula ostatní členy Klupatýho gangu, pustila jsem se do páničky. Až jednou se mně přihodila taková, řekněme, nehodička. Znáte to, komu se to, prokočičáka, nestalo! Chytla jsem menší průjem, který dvounožci likvidovali po celém bytě ještě den poté. Všecko by mi možná prošlo, kdyby se v záchodku neobjevila krev! Druhý den pánička někam odjela a když se vrátila, bylo mi do krčku opět aplikováno to hnusné hořké kolečko a na stůl postaven pytlíček a konzervy. Ještě jsem nevěděla, co to znamená „nasadit dietu“ a tak jsem to bádavě oňuchávala. Pánička se posadila a bedlivým zrakem nás všechny prohlédla. Zdrceně zhodnotila situaci: 1. jedna nervózní vyzáblinka, která vylučuje krev vývody, jež na to nejsou uzpůsobeny (no to jsem asi Já), 2. kocouř zametačka, čili kocouř, který svým panděrem vytírá podlahu (že by Bedříšek?), 3. jedna dáma nepatřičných rozměrů, která se začala místo do výšky rozrůstat do šířky (to je zaručeně Konývková) a za 4. kocouř poměrně zdatný, avšak po důkladné prohlídce lze nahmatat tukový váček (to už zbývá na Matýska). Nedá se nic dělat, slyšeli jsme jako ze sna, nasadíme dietu všem. Od té chvíle nám započal režim Ostře sledovaných vaků. Jediný, komu dieta zachutnala, byl Bedříšek, který je ochoten pozřít cokoliv a kdykoliv, důkazem toho budiž svého času rozpižlaná vanilková svíčka, kterou si tento vačnatec spletl s dezertíčkem. My ostatní jsme zavedli na oplátku režim napučených tlam (ale abych nebyla tak nespravedlivá, tak konzervy se dají jíst, zejména po zjištění, že to prý dvounožcům ruinuje peněženku). Rozdělili jsme si hlídky na kuchyňské lince a u ledničky. Nás hlady nikdo trápit nebude!
Naštěstí jsme měli páníčka. Jednou přišel domů a přinesl nám dárky. Panička dostala triko s kočkou (pche, jak triviální) a když zavládl klid, objevil Béda čirou náhodou při své procházce po knihovně překvapení. Ten náš milovaný páníček na nás nezapomněl! Koupil nám perníkové srdce! Vymysleli jsme plán, který spočíval v Bedřichově vakovité konstituci. Zaklesnuv se bříškem o kraj knihovny, natáhl tento zdařilý kocouř pracičku, vytáhnul mačetu a cink... Srdíčko bylo na zemi. Zakousla jsem do něj zubiska, načež jsem se musela vypořádat s jakýmsi obalem. To si mohl páníček odpustit, na dárková balení si nepotrpím... Přidala se ke mně věčná pátračka potravy Konývka a za chvilku jsme už olizovaly perníkovou polevu. Děcka, to vám byla úleva po té hnusné dietě. Těstíčko se nám lepilo na zoubky a byla to slast. Ani nevím, jestli nás posléze prozradilo mlaskání nebo trhání obalu, přilítla dvounožkyně a s povykem nás rozehnala. Ale to né, to je moje srdíčko! Chtěla jsem si ho uňafnout zpátky, ale ona ho hrdě bránila. To si musíme, páničko, vyblemcat tohleto! Jaképak copak! Na tom srdíčku jasně stojí napsáno „Kočičce“ a jediná kočička z nás dvou jsem já! Cítila jsem, že právo je na mé straně, ale spravedlnosti nebylo učiněno zadost. Pánička si srdíčko schovala a tím celá kauza hasla.

Ostře sledované vaky tedy pokračují dál. Bedříškovi je pravidelně ovinováno bříško nějakou šňůrou, se kterou si nesmíme hrát a výsledky této činnosti jsou páničkou pečlivě zapisovány. Konývce neřekne nikdo jinak než „ty stará žebračko“ a Matěj tuhle mňouknul, že mu z toho jednou vypelichá ocas. Moje problémy se pomalinku lepší, ale povím vám, kus pořádného žvance je kus pořádného žvance. Útoky na lidskou potravu zesílily a je tomu třeba! Vždyť stojí psáno, že „v slabém těle, slabý břuch“ a to my nikdá nepřipustíme, aby naše bříška byla ohrožena na životech! Nejvíc prý doháním dvounožce k šílenství, když si nevážím dobré a drahé krmě a chodím radši špízovat po špinavých talířích a do odpadkového koše.
Chi chi chi, tedy, lovu zdar!

PS: Na fotce nabádám: „Bedřichu, hergot, tak natáhni tu pracku!“

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama