Ík-ik, zdravím,
milý deníčku, jsem do hloubi duše uražená, znechucená, ponížená. A pěkně naštvaná. Začínám mít podezření, že ty dvě dvounohý kočky, co si mě k sobě nastěhovaly, asi vůbec kočky nejsou. Já už si to myslim delší dobu a nasvědčuje tomu spousta věcí. Tak zaprvé, jsou hrozně velký, určitě váží o hodně víc, než to uječený vodící psisko, který bydlí ve vedlejším pokoji. Žádná pořádná srst jim neroste, jenom sem tam něco, ale jinak jsou pěkně opelichaný. Tak na sebe místo toho navlíkaj různý látkový kožíšky, některý jsou na dotek moc příjemný, rozhodně víc, než ta jejich holá kůže, brrr.
K dovršení toho všeho neuměj chodit pořádně po všech čtyřech, jen někdy to dost nemotorně zkoušej, když mi nějaká hračka zalítne za skříňku nebo za stůl, kam už packou nedosáhnu. Mňoukaji hrozně divně a na můj vkus až moc často, nikdy nepochopim, proč toho musí tolik nabreptat ve chvíli, kdy by stačilo obyčejný zakmitání špičkou ocasu, nahrbení hřbetu nebo ostentativní olíznutí náprsenky. Jenže u nich, nahrbení hřbetu, to ještě snad, ale ocásek veškerej žádnej, a že bych je viděla se někde olizovat, to teda taky říct nemůžu. Ovšem proti gustu, znáš to.
Ale abych se dostala k tomu, co mě tak rozrušilo, představ si, oni asi vůbec kočkám nerozumí. Jak jinak si mám vysvětlit, že se beze studu přihlásí na nějaký kočičí internetový fórum a začnou mě tam rozebírat, jak kdybych byla nějaká cizokrajná rostlina, u který si nejsou přesně jistý, kdy a čím by se měla zalejvat? Jááá jsem kočka, pán tvorstva, mazel i predátor, plná lásky a inteligence. Nevidim jedinej důvod, proč o mě drbat se spoustou dalších podobnejch bláznů. Prej že jsem se zastavila v růstu, že budu asi zakrslá. Já snad špatně slyšim. Na tohle nemá vůbec cenu odpovídat, bude úplně stačit, když si ještě rok počkáte. Zastavila v růstu. To určitě. Zatímco drápkama soustředěně rozšiřuju díru, kterou jsem si už ráno předkousala v omítce na stěně pod oknem, hlavou mi probíhá, že jsem ta nejmilejší bezproblémová kočička, jakou si vůbec mohli přát.
"Elino, ježiš, ty potvoro, podívej se, co dělá, to je snad kilo omítky." "Ty jsi šikulka, viď?" Berou vysavač a souvislá vrstva zdiva z podlahy pomalu mizí. Jsem ráda. Při další práci by mi to bílý svinstvo pod packama určitě podkluzovalo a chytalo se mi do kožíšku. Je fajn, že si dokážeme rozdělit práci, já hrabu, oni odklízí materiál. Teď jen očekávám, že na tom svým fóru začnou plašit, jestli třeba náhodou nemám nedostatek vápníku. A taky že jo, ani trochu jsem se nemýlila. Svatá prostoto. Vápník. :-)
Konečně je tenhle absurdní nesmysl dostatečně unavil a poohlíží se po nějaký jiný činnosti. Já taky, omítka mě už přestává bavit, nikam to nevede. Vytahujou ze skříně vodní dýmku. Tak to beru, vždycky je u toho takovej tichej unavenej klídek a ta věc samotná vypadá přinejmenším zajímavě. Připadá mi to jako nějaká alchimie a dneska se tenhle fenomén chystám zevrubně prozkoumat.
Dýmka už je zapálená, sedím vedle nich na posteli a koukám. Natahuju krk, teda, vážně se mi to moc líbí. Je to taková vysoká věc, nahoře z ní jde teplo, zhruba veprostřed vylejzá hodně dlouhá hadice a dole má takovou velkou průhlednou dózu, ve který je voda. Tu hadici si strkaji do pusy, neni mi jasný proč, já bych to teda nejedla ani za nic a jim to asi taky moc nejede, protože tý roury viditelně neubejvá, a když se přitom nadechnou, juj, teda, to je něco. Ta voda v dóze najednou začne moc hezky bublat, úžasně se to hejbe a dělá to krásný zvuky. Už to nemůžu vydržet, natahuju se, jednou packou se opírám o stůl a druhou opatrně sahám na dózu, pomalinku, aby mi to něco neudělalo. Hladim jí, pořádně si jí prohlížim, bez drápků i s drápkama, ale že bych tomu přišla na kloub, to ani ne.
Najednou bublání přestalo, chvilku je ticho a teď jim z pusy vyletěl takovej šedivej obláček. Pomalinku mi pluje nad hlavou, dívám se po něm, stoupá ke stropu, rozplývá se, tééda, to bylo něco. A znova. Bublání, packou hladim studený sklo nádobky, chvilka ticha a další obláček. Ještě větší a o něco pomalejší. Kroutí se, třepí a já po něm natahuju pravou přední. Jenže, nic necítim. Musela jsem se toho dotknout, to přece neni možný. Že bych se netrefila? Tak ještě. Bublání, chvilka ticha, napjatě čekám, a už je tu třetí mráček. Soustředěně po něm seknu drápama, určitě jsem se ho musela dotknout, ale zase vůbec nic necítim. Ani na pacce mi nic nezůstalo. Posadim se a zuřivě se začnu mejt, levou, pravou, sakra, to mi neříkejte, že bych byla tak nešikovná.
Na ten čtvrtej se vyloženě upínám, probouzim v sobě loveckou vášeň dávnejch předků, pozorně sleduju dráhu, jak se šine nad stolem, začínám do něj packou zběsile bušit, teď mě už přechází veškerej humor a pokoušim se ho bez větších caviků prudce zakousnout, ale kromně toho, že tu něco strašně divně smrdí, to ve mě žádnej extra dojem nezanechalo.
Ten pátej už jsem jen tak pro formu pohonila ve vzduchu, ale, řeknu vám, buď dneska nejsem úplně ve formě, což ovšem rezolutně odmítám, nebo, a to spíš, na těch dvounožcích přecejenom něco je. Občas se sice jeví dost přihlouple, ale, milej deníčku, řekni mi upřímně, když dokážou v puse udělat něco, co je pomalý, dobře viditelný a já to přesto nejsem schopná ani jednou chytit, nad tim už se chtě nechtě i taková kočka jako já musí pozastavit.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?