Kapitola třináctá a poslední - Honzík aneb Třináctá komnata kam nikdo nesmí
Ten, kdo dočetl moje vyprávění až sem, jistě si povšimnul, že jsem velmi málo psala o svém doma ve smyslu bytu. Ano, je to tak. Doma v bytě žije náš nejstarší žijící kocour Honzík a měl být vlastně kapitolou první. Všichni, o kterých jsem tu psala - Jiřinka, Ládík s Matýskem, Emil, Vlaďka, Milánek s Maxem, Matylda, Miluška s Maruškou, Věruška a Ňáňa, přišli až po něm.
Honzík je první a zatím jediný, kterého jsme si s manželem sami cíleně sehnali. Po odchodu Fandíka 6. listopadu 2001 mně bylo doma ukrutně smutno. Venku u domu jsme měli několik vlastních i přitoulaných mazlíků, ale domů přesadit nikdo z nich nešel. Začínala zima a přeci jsem v Brněnském Inzertxepresu našla jeden inzerát. Nabízeli tříměsíční kotě odchované v bytě. A tak se 18. listopadu 2001 k nám dostal Honzík.
Úplně tříměsíční určitě nebyl a z bytu asi taky ne. Byl malé klubíčko se svrabem v uších, nějakou blechou a průjmem. Mně to bylo zcela jedno. Měla jsem náplast na Fandíka a navíc Honzík byl bílomourek. Honzík u nás rychle pookřál a stal se z něj krásný, štíhlý, ušatý a zatím se zdálo zdravý kočičí vejrostek. Už jsme uvažovali o pořízení kamaráda, ale místo něj jsme Honzíkovi, asi v jeho půlroce, propašovali domů z venku blechu. A ta ukázala na jeho první a velký problém - alergii na bleší kousnutí, která pravděpodobně odstartovala sérii dalších alergií. Honzíkova reakce na blechu byla tak silná, že kromě osypaného celého těla měl i dýchací problémy, měl osypané i sliznice. Tehdy dostal svoje první kortikoidy.
Další popisování zdravotních problémů našeho Honzíka by zabralo několik stran. Když nám sousedka v srpnu 2003 donesla Matýska s Ládíkem, tak jsme je domů opravdu vzít nemohli. Honzík byl právě dvouletý a jeho zdravotní problémy nabíraly na intenzitě. Byl samý bolák a strup, uši míval rozškrábané do krve, měl řídký, matný kožich a bříško míval úplně lysé od neustálého olizování. Veterináři si s ním nevěděli rady a stále předepisovali kortikoidy. Honzík začal tloustnout. Léčba neměla velký efekt. Celkem klidová období se střídala s masivními výsevy všelijakých vyrážek a boláků a tloustnul a tloustnul, ač byl krmen velmi střídmě.
Zhruba po třech letech jsem sama řekla kortikoidům stop. Nastoupily hypoalergenní veterinární diety, ale žádná z nich nepřinesla Honzíkovi trvalou úlevu. Nakonec skončil na nejstriktnější dietě Hill's z/d. Úleva nebyla úplná, ale přeci jen došlo k velkému zklidnění kožních projevů. Kožich měl však stále nepěkný. Honzík tuto dietu nechtěl jíst. Snědl minimální dávku na přežití, ale přesto všechno stále tloustnul.
A přišel únor 2009, ten nešťasný loňský únor. Nejen, že zemřeli Jarda a Béďa, ale 4. února 2009 zemřel málem i Honzík. Nástup cukrovky u Honzíka byl tak rychlý, že jsme téměř nestačili zareagovat. Večer 3. února neměl žádné typické příznaky pro cukrovku a druhý den ráno jsme Honzíka našli zalezlého ve skříni, počuraného a naprosto apatického. Čas vždy tak letí, ale těch několik minut, než jsme dojeli k veterináři, bylo pro mě věčností.
Honzík měl těžkou hypoglykemii a byl na pokraji smrti. Nicméně téměř zázrak se podařil, okamžitě byl převeden na diabetickou dietu a 2x denně jsme píchali inzulín. V té době jsme na veterině byli skoro více než doma.
Cukrovka u Honzíka byla zvratná, dieta mu chutnala a počáteční vysoké dávky inzulínu se snižovaly. Po měsíci píchání inzulínu měl hladinu cukru v krvi na normální hodnotě a inzulín mohl být vysazen.
Kupodivu od této málem fatální příhody Honzík prospívá. Dostává léky na játra a ještě nějaké další podpůrné přípravky. Na diabetické dietě je naprosto bez kožních vyrážek, ale nesmí dostat žádné byť minimální přilepšení, to se hned projeví a nějaký pupínek se objeví. Dnes má Honzík krásný, hustý, leský kožich a bříško má úplně zarostlé. Poslední zdravotní testy letos v létě ukázaly, že funci ledvin a jater má téměř v normě. Jen ta obezita, ta stále zůstává.
Pokusů o sblížení Honzíka s některým z našich kluků a holek jsme učinili několik. Vždy však dopadly obdobně jako ten poslední.
Vloni na podzim jsme Honzíkovi chtěli představit Věrušku. Jenomže naše Věruška, nyní Olinka, je velká osobnost. Celým bytem prošla bez obav se vztyčeným ocáskem. Vše si důkladně očichala, na zpáteční cestě strachem zcela ochromeného Honzíka propleskla, vyčurala se do jeho záchodku a obsadila jeho nejoblíbenější místo. Naprosto konsternovaný Honzík se jako vždy strachy počural a tentokrát i pozvracel.
Ne, to prostě nešlo. Tolik různých kočičích povah se mně podařilo sblížit, celkem hodně problémů vyřešit, ale pohled na trpícího Honzíka jsem nikdy dlouho nevydržela.
Honzík tedy pravděpodobně dožije svůj život sám ve svém uzavřeném světě, se mnou, mým manželem a mou maminkou, hýčkán a milován.
Honzík měl letos v srpnu 9 let.
Tak. Tak u nás v Zrzounově je a já jen doufám, že dlouho zůstane.
Foto: Pan domácí.
| O sdílení
Alena + Xindlíci 
6. ledna 2016 19:24
Paní Jarko,klobouk dolů,jste úžasní lidé.
A máte pravdu,Honzík je celý Xix,nebo vlastně obráceně :)
viera 24. prosince 2015 22:54
pustila som sa do čitania vašich denničkov..ozaj pútave a smutné ..tak držim Honzikovi palce a zajtra budem čitať ostatné
Matýsek z Kočičí naděje 25. června 2011 21:08
S velkým zpožděním jsem dočetla životní příběhy vašich kočičáků a jsem pořádně vyděšená z toho, jaké problémy vaše rodina musela řešit a žasnu, jak jste vždycky znova i přes manželovu nemoc dokázali sebrat síly a kuráž a pomáhat. O co by byl kočičí život jednodušší, kdyby byli všichni lidi jako vy!
Ája 13. října 2010 18:11
I mě braly vaše příněhy za srdíčko a moc jsem se na ně těšila :-)), pište prosím dál. K míme překvapení je od Vás Náňa a jak dnes zjišťuji, tak i Honzík :-)) Jste báječná rodina a i já se přidávám k ostatním a vyjadřuji naprostý obdiv vaší obětavosti :-)) Mějte se spolu s vašimi kočičáky krásně :-)))
janina.z 12. října 2010 22:31
Děkuji za všechny vaše kočičky, co pro ně děláte. Mám k vám neskutečný obdiv a úctu. Dík za všechny deníčky a doufám, jako všichni ostatní, že ještě nějaké přibudou. Přeji vám všem hodně zdraví, sil a společné radosti.
Karla z Končin 12. října 2010 20:23
Jste absolutně skvělí a Vaše příběhy mám moc ráda, snad se nad náma někdy smilujete a zas něco napíšete :-))) Posíláme z Končin do Zrzounova kočičákům spoustu pus ňufákovek a dvounožcům hodně síly.
adelnik (Amís+Dorka) 12. října 2010 12:49
Panejo, třináct příběhů a jeden bere za srdíčko víc jak druhý. Jsem moc ráda, že jsem směla nahlédnout do tak milující kočičí rodiny. Přeji Vám jen to nejlepší. Doufám, že to nebyl úplně poslední příběh, všichni budeme moc rádi, když budete psát dál.
Viki a Mour 12. října 2010 0:20
Napsala jste krásný příběh o Vašich kočičkách, krásný příběh o Vás a Vaší rodině se čte mezi řádky. A tak všem přejeme hodně zdraví a všechno NEJ...
Martina A+A 11. října 2010 21:01
Mně jen zbývá do Zrzouňova všem popřát jen to nej! Hlavně hodně zdraví, těm, kteří to potřebují! A hodně myšiček a štěstí všem ;-).
ilias od FBL 11. října 2010 19:21
Honzíku šlehačkový dortíku, i ty jsi odtamtud... A vlastně, čemu se divím? Měla jsem něco tušit, když máš - stejně jako všichni tví chlupatí bráchové a ségry - člověčí jméno! Huňáči ze Zrzounova, vybrali jste si úžasné dvounožce. Jdu si do přízemí k dědovi půjčit klobouk, protože před nimi prostě musím smeknout. A doufám, že jim necháte chvíli volné ruce, aby mohli dál psát vaše báječné deníčky a tlapkovat spoustu fotek vašich krásných kožíšků a čumáčků!
Jana 11. října 2010 17:20
I ja chci podekovat za velmi pekne denicky a primluvit se, aby jeste pokracovaly. Vzdyt kocicaci vzdycky neco vyvedou. A kdyz ne denicky tak doufam, ze alespon fotky budou. Honzikovi preji jen to nejlepsi. Mozna, ze kdyby jste zabrousila na web Energie u pramene vlano zdravi a leceni zvirat, ze by jste nasla neco co by Honzikovi pomohlo. Ja natu web chodim denne a cerpam z ni hodne info o zadravi, bylinkach cisteni organismu a na MMS nedam dopustit. Pusu cumakovku cele Vasi smeccke posila smecka ze Santa Any.
Čert.cz 11. října 2010 16:23
Tak jako všichni doufám, že budou další deníčky. Krásně se čtou :-)))
Velice Vás obdivuji, jak kočičkám pomáháte. Ikdyž už to nejde... tak u Vás to přesto jde. Dík Vám za to.
Minda 11. října 2010 16:10
Všechny díly Vašeho deníčku byly krásné, někdy smutné jako je život sám.
Přeji celé vaší rodině, té lidské i kočičí hodně zdraví a spokojenosti. Vy si to
všichni moc a moc zasloužíte.
sarah 11. října 2010 13:46
Kortikoidy jsou pěkné svinstvo, to je dobře, že už je nemusí Honzíš brát. Přeju mu pevné zdraví a ještě dlouhý pobyt v tak krásné lidské smečce! :-)))
Maxík 11. října 2010 10:05
Z Maxíkova také posíláme mnoho pozdravů. Přejeme pohodu a co nejvíce krásných dní.
janina282 11. října 2010 8:52
Přidávám se k ostatním s výrazem hluboké úcty za to, co všechno děláte. Nezbývá než popřát hodně zdraví Vám i celé smečce, a díky za skvělé čtení!
tasma 11. října 2010 8:41
Tak u předešlých deníčků jsem byla překvapená, že do Zrzounova patří Ňáňa. A on i můj oblíbenec Honzík ? =o) Ufff, smekám před Vámi a Vaším manželem za to, co jste pro tu Vaši smečku udělali a děláte. Přejeme hodně pohody s chlupáči a stydlínkovi posílám véééélikou čumákovku. =o)
Milena 8. října 2010 22:03
Dík za všech 13 kapitol. Snad najdete čas a chuť něco ze života s kočkama ještě napsat. Čte se to moc dobře a většina z nás se ve Vašich příbězích tak trochu vidí. Držím palce ať jste všichni v pořádku a smečka je pořád tak krásná a spokojená jak je tomu nyní. Přes Vaše konstatování, že je to kapitola poslední mi nezabrání v tom, že budu netrpělivě čekat a těšit se na další.
Otík 8. října 2010 21:40
Máme velikou radost, že se Honzíkovi přes všechny útrapy daří dobře, i když po přečtení deníčku nám s paničkou naskákala husí kůže jak pralinky. Moc vám fandíme a posíláme hromadu modrých tlapiček.
beta.1 8. října 2010 14:00
Píšete,že vaše vyprávění končí, končí krásně, Honzíkem, kterého jste také postavili na tlapičky. Moc vám děkuji, za vaše krásné povídání a doufám,že si to s tím koncem ještě rozmyslíte. Vám a celé vaší smečce přejeme hodně zdraví a radosti, ze společně trávených chvilek.
Alča 8. října 2010 13:39
Škoda. Moc jsem se těšila na Vaše povídání. Zažili jste toho opravdu hodně a patří Vám velký dík. Snad si to rozmyslíte a ještě něco napíšete
:-)))))
pet5ka 8. října 2010 13:21
Takže i Honzík patří k Vám :-) Honzíkovi posílám velkou pusinku, na ten jeho krásnej růžovej čumáček, za všechno to, čím musel projít. Vám i Vašim čičinkám přeji do dalších let hlavně hodně zdravíčka!!
Světlana 8. října 2010 10:46
Jééé, Honzík je taky Váš ? :-)
Sleduji Váš celý deníčkový seriál a smekám před Vámi. Jste naprosto úžasní a obdivuhodní lidé. Vám i celé kočičí smečce přeji ať jste takto spolu šťastní a spokojení a hlavně zdraví ještě hodně hodně dlouho :-)
Jinak Honzík mi hodně připomíná našeho Macíka - to je taky bílomourek, mohutný a trochu při těle, taky přišel v roce 2001, jen si nás našel sám. A taky je náš Macík největší "bojínek" - ačkoliv největší z našich koček, nejvíc se bojí lidí i zvířat, která nejsou domácí. Ale zase je to taková chůvička a parťák na hraní pro nově příchozí koťata (těch se nebojí :-))
Posílám "pac a pusu" všem Vašim kožíškům.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 625x / 5x
