Milí kočičáci,
přistěhoval se k nám pes. A ne ledajaký malý uštěkaný psík, ale hezky štěně labradora. Chtěl ho paniččin bratr a má ho. Byl bych vám to napsal dříve, jenže má drahocenná panička spěchala do knihovny se svými spolužačkami, zakopla, shodila pití a bylo po klávesnici. Prvních pár dní jsem pěkně sabotoval. Žádného psa nechci, nechtěl jsem a chtít nebudu, aby bylo jasno. Panička se tváří stejně - na záchod jí do pokoje nechodí, ale rozcupoval tam vatu a všechno tahá. Štěká. A chce... chce... se mnou navázat, dalo by se říct, přátelský vztah. Po pár dnech jsem se vrátil domů (a Gábinka sprdla paničku natolik, že panička už polohluchá při odchodu Gábi pravila: "Ahoj a za půl roku."), prospal pár dní na křesle, sežral patřičné množství jídla. Ovšem, až teď jsem se vrátil do původního plánu. Spím na křesle již od ranních hodin (za poznámek paničky "já si tak jdu do školy a vzpomenu si, jak si ty tu spíš, a už chci domů") a při návratu kohokoliv domů (jen ne babičky, ta je tam se mnou stále) si vyžádám porci jídla. Babička nedávno zakopla o PSÍ hračku a rozsekla si hlavu, takže ji neobtěžuji.
Nyní jsem strávil víkend s babičkou, psem (tím starším) a Gábi. Zbytek odjel pryč. Pes nám umíral bolestí zad, já se válel. Doma, ven nepůjdu. Když se vrátili, hopsal jak o život. To už tak je. Pes simuluje, načež je odtažen k veterináři, kde se nemoc vytratí. To už tak bylo s nohou. Narozdíl ode mne, já jsem spokojen a pozornost si vydobyji například tím, že přejdu paničce párkrát po klávesnici. Ihned má svůj text v čudu a musí se věnovat svému kocourkovi.
Loučím se. Jdu pozorovat práci, lépe řečeno, práci jiných.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?