Věci užitečné i jiné

Se zahojeným nosem se nám spravila i nálada.
Naše Dvounohá se potutelně směje. Představuje si totiž tajně, jak Dvounohá z Lužných záhrad chytí Gina pod krkem, když zlobí a kousne ho... Tak nevím, jestli bych ji neměl preventivně proplesknout!

Taky nás přihlásila na Universitu Čeňka D., protože studium rozšíří duševní obzory. Učešeme si kožíšek, naleštíme drápy a budeme se těšit ze sluníčka a na další lekci!

Máte pravdu. Nebudeme smutní, dokud nám chutná jíst a na světě je tolik zábavy!

Ňufal jsem k vínu, co měla Dvounohá na talířku. Občas takhle vyžmutrám kolečko salámu. Třešně na jaře, poučena četbou, mi vůbec nedala, hamižnice jedna. Jenže Dvounohá není chytrý kocour! Zase se nechala nachytat. Dostal jsem kuličku. Pochopitelně se brzy někam zakutálela a teď tam v klidu hnije. Nevím proč, ale všechny kulaté věci se dřív nebo později zakutálí. I tlustý líný kocour potřebuje nějakou radost. Ať žije fotbálek!

Když je nejhůř a Kačenka definitivně zalezlá, najdu si v košíku vlastní myš a profackuju ji po bytě. Jsou v ní korálky, pěkně to rachtá. Aby Dvounohá, co předstírá, že spí, slyšela, že sportuju a ne, že ne! Ale musí se mi chtít... To, že ona hází, neznamená, že já budu za něčím běhat. Můžu to se zájmem pozorovat, to jo. Občas natáhnout jednu packu, aby se neřeklo, ale přece se nepřetrhnu! Dvounohá říká, že jsem faraon. Nebo fanfaron? No to je jedno. Ona pořád něco má, to si tak nesmíte brát...

Já si to tak neberu. Ležím a přemýšlím. O kocouřích tajnostech. Přece jí nevyslepičím všechno!

Kdybyste viděli kuličku hroznového vína na koberci, tak ta je naše.
Dvounohá ji už týden hledá. Já ne. Už ji nepotřebuji. Prokousnuté víno se špatně kutálí. A přece to nebudu jíst!

Některé věci milujeme, protože jsou nezničitelné, a některé věci nenávidíme, protože jsou nezničitelné.

Kočičí hračky většinou brzy omrzí, ale jejich životnost odpovídá jejich zábavnosti, takže se nic neděje.

Jenom zmuchlaný papírek a klubko vlny jsou věčné (pokud je Dvounohá ochotná tolerovat míru jejich ušmudlanosti) a baví, dokud obsluze nedojdou nápady.
Povede-li se šikovnému kocourovi ulovit podprsenku, to je radosti. Jednou tlapkou přišlápnout a zubama zabrat. Nastane lítý boj, ze kterého kocour vyjde vítězně, zatímco prádlo utrpí řadu šrámů a nevratných vad na kráse. Málo platné, každá sranda něco stojí.

Když byla Dvounožkyně malá, prodávali v hračkárnách plechovou kvokavou slepičku na klíček. Taková slepička poskakovala, až spadla se stolu nebo došlo setrvačníku péro.

Když byl malý David, hrál si s pejskem na drátě, co byl na baterie. Ten pejsek byl chytřejší než slepička. Ale ne o moc. To víte, když byl na drátě...

Teď je spousta hraček, které dovedou všechno, co si umíte představit. Ale žádné kočičky na klíček ani na drátě si neprosím. Na to nenajedem.

Jediný klíček mám v tajné kapse já. Ten od Dvounožkyně. Každé ráno ji natáhnu a ona poskakuje, jak potřebuju. Někdy i kvoká. Ale to bych jí prominul. To víte, ženská...

Bílou sukni, co nosí ve věku zralém, přešila ze šatů s holými zády, které si
zrychtovala v letech, kdy její figura vzbuzovala libé pocity.
Tyhle oprsklé šaty přešila ze šatů mravně nezávadných, ve kterých chodila před maturitou.

A to byly šaty, v nichž honila vodu její maminka na gymplu před koncem války.
Za II. světové války byly věci vzácné. Některé nedosažitelné a některé dosažitelné jen za cenu, že jste pro ně riskovali krk.
Za socialismu se věci sháněly a některé byly nesehnatelné a některé jste sehnali za cenu, která neměla nic společného s jejich hodnotou.
Teď nám svým množstvím a přístupností hrozí zavalením věci z reklam a nacpaných výloh.

Díky té první éře Dvounožkyně není schopná nic vyhodit.

Díky dnešním přebytkům není schopná nic koupit, protože se nedokáže rozhodnout, jak ten osel uprostřed cesty. Maximální možnost výběru ji prostě utahá.

To já mám k věcem mnohem lepší přístup. Po velkých šlapu a malých si nevšímám. Jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo:
Před časem se u nás objevil podivný hmyzák. Hrozivě cvakl zubama a vyletěl z kouta pod skříní nebo ze záhybu záclon na okně. Znáte Kačenku. Hned spustila, že na to není zvyklá a zvykat si nebude. Šla mu po krku. Udiveně jsem pozoroval, jak za ním běhá. Kačenka dlouho nevydrží s dechem. Za chvíli funí jako lokomotiva. Vždycky jí zmizel v nějaké škvíře mezi nábytkem, kam za ním nemohla.
Ten zlomyslný hmyzák tam počkal, až si oddechne, a pak jako naschvál zase vylezl.
Unavené Kačence se ho vůbec nepodařilo chytit.
Nakonec se usadila Dvounohé na klíně, aby si spravila náladu a měla od něj pokoj, ale stejně podezíravě pozorovala tmavá zákoutí, odkud by se mohl vynořit.

Mě nic nerozhází. A nějaký hmyzák už vůbec ne. Hmyzáky zásadně nehoním. I kdyby si chtěli udělat hnízdo na lustru.
Čekal jsem důstojně, kdy nás začne Dvounohá chránit. Normálně vyhání hmyzáky barevným pometlem na prach dřív, než stačej snaživou Kačenku štípnout nebo jí dát žihadlo.
A tentokrát nic. Sedí si v křesle a culí se jako měsíček na hnoji...
Dva dny jsem nechal Kačenku takhle blbnout. Pak jsem se do toho vložil. Na mě se nikdo vytahovat nebude. Kór takové malé červené ublikané nic!
Ukázal jsem Kačence, jak se to má dělat. Schoval jsem se do nákupní tašky. Číhal jsem na něj ze zálohy. Kvůli lovu nějakého vtíravého hmyzáka si přece neuženu kýlu! Stačí se přikrčit za roh válendy a dávat pozor, kde se zatřepetá. Když dlouho neletí, dám si v klidu mezichrupku. Ať si hmyzák trhne nohou! Až budu chtít, tak ho zakousnu. Ale žrát ho nebudu. Viděl jsem jednou, jak Kačenka sežrala ulovenou mouchu. Fuj! Ani nebyla konzervovaná...
Kačenku poslední dobou asi nebolí zuby. Je to pěkný pohled, když taková tlustá kočka najednou vyrazí, jako když ji trefí prakem. Jak někde cvakne, už ho merčí! Málo platné, lov je vášeň!

Já nejradši lovím vleže. Už jsem ho dvakrát málem dostal. Připlácl jsem ho tlapkou, ale asi se mi prosmýkl. Nic jsem nechytil. Ani mastný flek na koberci po něm nezbyl. Trochu mě to zmátlo. Až ho chytnu, ukážu mu, zač je toho loket. Ať si dá bacha. Dám mu, co proto darebákovi jednomu. Dělat si ouchcapky z kocoura nebude!

Dvounohá tvrdí, že hmyz je užitečný. Od té doby, co sem lítá ten červený ublikanec, jsem ji nekousl.

Ne, že bych byl tak polepšený, ale prostě jsem si na to nevzpomněl. Nějak to nestíhám. Nevím, kam dřív skočit...

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama