Moje žena mi nerozumí

Kočky uměj ledacos...
Poznaj, co od nich člověk zrovna potřebuje.
A vy si můžete vybrat!

Chybí vám radost z rozverných koťat?
Jsou tu k dispozici v nejrůznějších variantách.

Toužíte po něze a solidnosti v očích?
Rozvážné britky elegantních barev jsou zaručeně na svém místě.

Stačí číst o Jůlince na procházce a slyšíte šumět stromy, cítíte vůni trávy a ten klid lesa máte před očima!

Ale lidi jsou natvrdlí.
Hlavně ta moje Dvounohá!

Od rána chodím za ní a mňoukám.
Otočí se na mě a ptá se: „Co je? Konzervu jsi dostal, čerstvá voda je v misce, na bedýnce jsi taky byl, před chvílí jsem ji vybírala... Dva kartáče chlupů jsem z tebe vyhřebelcovala, tak co bys rád? Chceš si hrát?“
Hozené klubko pohrdavě nechám spadnout na zem těsně vedle sebe.
To tak. Budu se honit za nějakým klubkem, to zrovna. Ona mi vůbec nerozumí!
Sedím před ní jako oukropeček. Kulím na ni svoje nejvýmluvnější oči.
Nic platné.
Teď už koukám vážně vyčítavě.
Dvounohá nic nechápe...

Na zastávce autobusů zrušili trafiku.
Barevné obrázky na stánku teď nabízejí kebab.
Jídla všeho druhu se bez ohledu na chuť i zemi původu vyznačují především záludností, se kterou vás překvapí v nejméně vhodnou chvíli.
Nejenže jsou schopná se rozsypat nebo vylít, ale ta rozsypaná zaneřádí kdeco a ta vylitá bývají pro změnu mastná, takže zlikvidovat následky takového nadělení není nic jednoduchého.

Zkrátka Dvounohá se vypravila pro kebab vyzbrojená nejhoršími předtuchami, igelitovou taškou a plechovou krabicí.

Mladý muž ve stánku byl sympatický fešák a obratné ruce mu jen kmitaly.
Všechno klapalo do okamžiku, kdy Dvounohá začala složitě vysvětlovat, že by hotové jídlo potřebovala nandat do té neprůstřelné krabice.
Mladík byl snaživý, jenže česky uměl akorát počítat peníze.
Rozvláčné promluvy Dvounohé neměly žádný jiný viditelný účinek než narůstající zděšení na jeho tváři...

A možná by Dvounohá u toho stánku přešlapovala dodnes, kdyby se do věci nevložila paní čekající na autobus, která už se na to nemohla dívat.

Strčila hlavu do okýnka a řekla jediné slovo:
„Zabalit!“

Prodavač se rozzářil a jeho ruce se zase dostaly do obrátek.
Dvounohá ve vteřině dostala perfektní balíček, ze kterého nic nevyteklo a vydržel teplý až domů.

Jazyková bariéra je zdrojem potíží. S kočkama je to podobné. Stačí slovo. To jediné správné. Jen přijít na to, které...

Dvounohá žehlí.
Na vyžehlených utěrkách by se pěkně povalovalo, jenže mě shodila.
Takže sedím na šicím stroji naproti Dvounohé, abych na ni dobře viděl a oba mudrujeme.

Zírá na mě, jako tele na nová vrata, ten zamrzlý kýbl by se na ni taky hodil, jako bych mluvil turecky...

A přitom je to tak jednoduché!
Potřebuju kočičí trávu, co má na horní polici, abych na ni nedosáhl, dokud není dost vzrostlá.
Jenže já ji chci!
A basta!

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama