Levharti jsou děsně drsný zvířata, páč maj ve hvězdách uchystanej děsně drsnej život. Veškerý nebezpečenství zdolávaj ale mezi vrninkánim, vyvalovánim bžíšánka a papkánim, z čehož by nepoučení dvounozí mohli usoudit, že je to všechno brnkačka.
Jednou takhle zjara jsme se s bráchancem Bertranďákem dohadovali o tom, kdo si od koho nechá urvat obě uši, když nám jinak mátožný dvounohý začali hejbat s prolejzačkama, posedama, číhadlama, strategickejma základnama pro vzdušný útoky a jinejma součástma levhartária. Hnedka sem tušil, že se mi zřizuje soukromá herna, kde nebudou překážet dvounožčí věci a kde budu moct zmydlit Bertranďáka čtyřikrát denně. Vypadalo to slibně. Všude byla spousta tašek, do kterejch se nechalo lízt, a dvounohej mezi tim všim stál jak kouzelník před publikem a z každýho kousku nábytku vytahoval k překvapení všech Bertranda a vyhazoval ho ze dveří. Vykřikoval přitom čarodějnou formuli „něco sem ti řek o tom lezení“, díky který se mu povedlo vytáhnout čtyřicet Bertrandů krátce za sebou.
Pak ale přišlo víc dvounohejch a začlo bejt trochu těsno, takže jsem se i se čtyřiceti Bertranďákama odebral za pohovku, za kterou neni vůbec vidět a kde už jsem přečkal spoustu pohrom, od „kde je to maso, co jsem tu rozmrazovala“ přes „teď už to skypový sluchátko můžu vyhodit“ po „ty boty mám úplně prochcaný“.
Když sme v podvečer vylezli, ukázalo se, že v levhartí herně dlí zcela nové igelitky s naprosto novýma věcičkama a taky něco, čemu Bertrand sdělil hned na úvod „psssssschá! zkussss sssse zdejchchchchnout ssssic tě rozzzzzzcupuju!“. Nejen že se to nezdejchlo, ale sklopilo to uši a odvětilo: „SSSi assssi ssssspadlnul zzzz větve, ssssrabe!“. Levharti sou zvířata dost trpělivý a velkorysý, takže mě to nijak nerozhodilo a běžel jsem se seznamovat. Slečna měla šedej kožíšek jako já, což se mi zdálo dost sympatický, a zatímco vztekle řvala, vesele jsem ji očuchával. Bertrand se zatím naježil tak mocně, že bodlinama málem poškrábal strop, a kdesi v pozadí někdo hlasitě upozorňoval ňáké hajzlíky, ať někoho nechaj na pokoji.
Pak se to schumelilo nějak rychle, slečna se zdejchla mezi věcičky, Bertrand udělal dvouhonýmu nový tetování, dvounohá sebrala pár věcí z chodby, a co na tom bylo nejdivnější, já sem měl ňákej čtverečkovanej obraz. Až na chodbě mi došlo, že to je proto, že se na všechno dívám skrz mříže přepravky.
Jelo se pak a najednou sem byl vypuštěnej do novýho levhartária. Bylo pěkně prťavý a Bertranďák nikde. Měl jsem tam ale uchystanej velkej pelech, do kterýho mi jako obvykle šla spát dvounohá. Já jsem do dvou do rána prozkoumával nový teritorium. Ve dvě sem došel k závěru, že jdu zpátky za bráchancem, a začal jsem výt u dveří. Do pěti do rána mě k vytí doprovázela dvounohá, kerá se mi snažila podsunout, že prej teď budem bydlet tady. Samosebou sem jí to neuvěřil a vyl dál, dokud nebylo úplný ráno a nezmizla si odpočinout do práce. Naštvaně jsem pak zalezl pod peřinu a zůstal tam celej den.
Protestoval jsem pak další dva tejdny, aby byl můj názor na věc zcela zřejmej. Když dvounohý konečně došlo, že je mi nový levhartárium malý, rozhodla se zapřáhnout se ke mně na vodítko a vyrazit ven. Hnedka jsem se pustil do trávníku, protože sem měl vobavy, že když ho tam nechám přes noc, někdo mi ho spase. Sem dost pěknej, mam čupr fousky, kulatou hlavu, kožíšek jak medvíďátko a mý tlapky vypadaj jak v bačkorkách, takže je jasný, že sem hnedka vzbudil velkej rozruch v místní šelmí komunitě. K mýmu uvítání se shromáždili hned čtyři členové zdejší smečky, vobklíčili mě ze všech stran a sledovali, jestli mě to vyděsí. Kocour bílo-zrzavej, co se mu přezdívá Hora a co je otcem všech ostatních (a od některých zároveň i dědou, no nebudu to tady radši rozmazávat), byl ze mě dost mimo. Myslel si asi, že jako nováček mu půjdu líbat jeho zablácený tlapky, jenže já sem se věnovat spásání trávy a žvejkal, jako by se nechumelilo. Změnil jsem trasu levhartí sekačky na směr Hora a s mlaskáním začal požírat trávu stále blíž k prostopášnýmu kocourovi. Chvíli mě zděšeně sledoval, a když jsem byl tak blízko, že dostal oprávněný vobavy, že mu schroupu i jeho tlapiska, udělal rychlej přemet a zmizel za plotem.
Nemusim vám asi povídat, jakej respekt sem si tím získal u zbytku smečky. O dvounohý ani nemluvě. Ta mý počínání plně docenila až během následující noci, kdy jsem postupně z žaludku vyvrhnul zhruba tak jeden valník trávy na nejrůznější místečkách v levhartáriu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?