Kočičí superman

Sem šelmisko k pohledání a taky kočičí superman. V současný době vobšťastňuju svou ochlupacenou přítomností zahrady a tmavý kouty jistý středočeský vesnice. Dvounohá mě sem vzala na podzim, že prej když se budu chovat slušně, mohlo by to bejt oukej. Je vám asi jasný, že jinak než slušně se ani chovat neumím, jenže stejně sem se setkával s velkou nepřízní. Za celou zimu sem sežral jen dvě dracény, rozcupoval drápama jenom jeden potah a nanosil domů z půdy na tlapách sotva půl kbelíku prachu, a stejně na mě byly pořád nějaký komentáře.
Vlastně se mi zamlouvala jen velká dvounohá, která se mi snažila zpestřit dlouhé zimní večery trochou kultůry. Kdykoli jsem vyskočil na stůl, kde se připravovaly řízky, a lehnul si mezi kusy masa (nebo i na ně), začala kolem vesele poskakovat, zpívala jímavou píseň s veselým refrénem „kuš kuš jedeš!“ a hlasitě tleskala do rytmu. Bylo to tak zábavný, že jsem se většinou uložil ještě pohodlněji, začal vrnět a tu a tam jsem roztržitě hryzl do řízků, který se rozkládaly všude kolem.
Celou zimu mi děsně chyběl lov, páč dovnitř nelítaly žádný chrobáci a jiná havěť zrozená ke kočičí zábavě. Dokud jsem ještě bydlel s dvounohou v předchozím levhartáriu, trávil jsem večery na parapetu, a jakmile něco letělo kolem, přihrál jsem to tlapou do okna a pak to hodinku dvě masakroval na zemi. Ulovil jsem během podzimu asi dvacítku velkejch černejch brouků s tvrdýma krovkama. Dvounohá z nich byla děsně nadšená, protože měli tendenci se rozlejzat po bytě, mizeli většinou pod skříněma nebo pod lednicí, a já jsem pak lítal od skříní k lednici a všechno monitoroval. Byli to děsně kvalitní brouci, žádný levný šidítka. Někdy se mi stalo, že jsem jednoho usilovně hryzal dobrejch deset minut, a když jsem pak na chvíli přestal, protože mě už bolely čelisti, brouk mi vylezl z tlamy a odešel za koš na odpadky. Dvounohá byla v takovejch chvílích radostí bez sebe, děsně mě velebila a přemýšlela, proč si před dvěma lety nepořídila králíčka.
Jednou se mi přihodila taková věcička. Bylo pozdě večer, venku vedro, dvounohá seděla u otevřeného okna a psala na počítači, a najednou to venku zabzučelo. Vyrazil jsem na lov. Hopsnul jsem na parapet, máchnul tlapou... jenže to pitomý broučisko letělo dál, jako by se nechumelilo. Jsem naštěstí kočičí superman, takže lítat umím taky. Pustil jsem se za nim. Chvíli jsem fakt letěl. Pak mě zespoda prásknul chodník. Velkou silou. Taky mi zvonilo v uších. Pak se to zvonění změnilo na strašný ječení. Bylo to, jako když ječí dvounohá. Seděl sem pořád na chodníku jako oukropeček, když se otevřely dveře od baráku a ven vyšla dvounohá. Měla přesně ten soucitnej výraz, kterej sme s Bertranďákem nesnášeli, takže sem se radši sebral, vběhl do baráku a metelil po schodech zpátky do druhýho patra. Dvounohá se asi pomátla, páč mě chtěla ošahávat. Nechal sem jí, ať se mi podívá do tlamy a do uší, ale když mi chtěla hmatat po tlapách, radši sem se odebral pod postel, odkud sem na ní výhružně svítil očima.
Sotva se ráno dvounohá vyhrabala z postele, chtěl sem se já vyhrabat zpod postele, jenže to vůbec nebylo snadný. Pravá zadní mě bolela, jako by mě do ní někdo kousal, a vůbec nechtěla chodit. Řekl sem si, že si zase zalezu, jenže než sem to provedl, dvounohá mě chňapla, strčila do přepravky a vzala na nedobrovolnej výlet. Zase sem byl středem pozornosti. Pokládali mě na stoly, fotili mě, ohmatávali mi tlapy, svítili mi do uší a pak mi píchli injekci. Dvounohou vybavili ňákou pastou, která prej kočkám děsně chutná a dobře se po ní hojeji klouby. Cestou domů si dvounohá strašně pochvalovala, jak jí učim skromnosti, protože teď bude jíst do konce měsíce už jen suchej chleba nebo moje granule.
Ještě pár dní jsem byl děsně nemocnej kočičák, dostával sem injekce a tu bezvadnou pastu, se kterou byla spousta legrace. První dávku sem dostal na tlapu a setřepal sem jí tak šikovně, že bílá zeď vedle mě začala vypadat, jako by se na ní vyřádil Picasso. Další pokusy skončily oblemtáním lednice, ušpiněním koberce a jednou se mi při lítém boji povedlo zařídit, že kus pasty ochutnala i dvounohá, když sem předstíral, co jí chci dát pusu poté, co mi opatlala pastou čumáček. Bohužel se nakonec ukázalo, že pasta je moc dobrá, takže sem jí začal polykat bez vykrůcání, což značně snížilo počet adrenalinových akcí v levhartáriu.
Abych to zestručnil, že všech lapálií sem se zdárně dostal. Proto také bylo uznáno, že jsem připraven k akci Venkov a následovalo stěhování do středočeského levhartária, kde bydlím dodnes. O tom zas příště.

Sdílejte!  |  O sdílení

18 komentářů

Reklama
Reklama