Život lovce

Na venkově jsou ze mě děsně nadšený. Vůbec se tomu nedivim, sám jsem ze sebe taky dost nadšenej. Když se na sebe tak nezávisle podívám a s odstupem a rozmyslem zhodnotím, jakej jsem chytrej a silnej fešák a tak všeobecně, hned je mi jasný, že nadšenej ze mě musí bejt každej. Žiju na venkově už pěknejch pár měsíců a za tu dobu jsem ulovil něco přes 40 myší. Dvounohý si to nemůžou vynachválit, protože nebejt mě, museli by si asi nosit živý myši do obýváku sami. Moje dvounohá byla zpočátku dost překvapená, jaký jsem v sobě objevil lovecký vlohy, a hlavně se strašně radovala z toho, že po zakousnutí tří myší jí vlezu do postele a oblemtávám jí obličej. No ale každopádně chválit mě musela, protože sama si myš ulovit neumí.

Největší lovecký sklony projevuje velkej dvounohej. V něm jediným tuším nadanýho žáka. Nosim mu už i větší a úplně živý a zdravý myši, pouštím mu je zkusmo za skříně a pod postele, a pak sleduju, jak si s nima poradí. Drápy moc nemá, zato používá smeták. Někdy mu pomáhám a nahánim ty myši z druhý strany, zatímco on sakruje a hartusí smetákem ve skulině za skříní. Většinou je pak bací po hlavě, ani si s nima moc nepohraje. Aby je slupnul i s ocáskem jako já, to ne. Je to prostě ještě ňouma.

Velká dvounohá je ze mě nadšená snad ještě víc. Chodím se jí starat o záhonky a vůbec jsem po ruce vždycky, když se někde něco sází nebo sklízí. Od tý doby, co tu jsem, tak se teda moc nesklízí. Měla se třeba sklízet mrkev, ale moc se letos neurodila, protože jí někdo zválel nať (v horku příjemně chladila tlapky). Z česneku taky nic nebude, protože ho někdo ulámal, když tudy pořádal dostihy. Jahody měly na obranu před vyhrabáním černou folii, pod kterou se dalo vlézt a pak jí zespoda prohryzat i s jahodama. Kedlubny budou, ale neví se kde, protože je někdo vykutal a odkutálel. Okurky stůňou, protože je poničily ty klacíky, který mezi ně někdo zastrkal proto, aby na ně nelezly kočky, a který pak při slalomu popadaly. Určitě jsou ale jabka, těch jsem shodil už hodně a žádný nebyly potlučený, když letěly. To až po fotbálku.

Prostě radost, kterou svou přítomností šířim po tomhle světě, je takřka nepopsatelná. Chovat šelmu mýho kalibru ovšem není jen tak zadarmo, a za ty radosti, co jsem výše popsal, musejí dvounožci taky něco platit. Konkrétně například živení už značně velkýho mě není jen tak. Kapsičky už odmítám, jako správnej levhart se cpu pouze masem. A granulema teda občas. Jídlo se mi musí servírovat kdykoli si řeknu, což je nejčastěji v půl pátý ráno. To se vracívám z lovu s radostným řevem. Dvounohý sou tou dobou trošičku nevrlý, takže jsem rád, že mám tak silnou povahu a nijak mi to nevezme chuť k jídlu. Vysiluje mě obzvlášť číhání na neobvyklé kořisti.

Tuhle jsem se tak ploužil po svý zahradě, když tu vidim, že na kopečku hlíny se něco pohnulo. Jak sem po tom hopsnul, schovalo se mi to do země. „Oukej,“ řikám si, „já si tady můžu počkat.“ A čekal jsem. Čekal jsem do rána. A celý dopoledne. Kolem poledne už po mně byla sháňka. Byly zejména obavy, že až se vrátí moje dvounohá a nenajde mě, udělá velkejm dvounohejm pořádnou scénu zakončenou odchodem z domova. Už mi teda kručelo v břiše, ale lov je lov. Jeden to nesmí vzdát jenom proto, že zrovna není poblíž žádná kořist. Dostal jsem z hladu strach, že bych mohl vyhynout. Pro jistotu jsem začal hlasitě úpět. Dvounohej přispěchal, a co prej se mi stalo. „Nestalo se mi nic, číhám,“ mohl bych mu říct, ale nechtěl jsem se zbytečně vysilovat. Naštěstí pochopil a přinesl mi misku s obídkem až k mýmu pelechu v trávě na zahradě. Po obídku jsem si příjemně zdřímnul (přitom jsem pořád číhal!) a pak jsem si počkal na odpolední sváču. To už jsem byl ze samýho číhání tak unavenej, že jsem na chvilku usnul. Najednou jsem ze spánku zaslech nějaký chrupání. Otevřu jedno oko, a co nevidim. Z hroudy země přede mnou se souká pořádná černá myšetice. Změřil jsem jí jednim okem, pak druhým, a než se nadála, už jsem jí držel v zubech. Hned jsem jí donesl velkýmu dvounohýmu, aby si jí taky zkusil chytit.

„Hele, von chytil krtka!“ podivoval se dvounohej. Na černou myšetici ale nevzal smeták, jako obvykle, ale klec. Myšetici do ní zavřel, odnesl na pole a tam pustil. No celkově mi připadá, že to s tim lovem ještě úplně nepochopil. Měl jsem ale pro tentokrát splněno, a když přijela moje dvounohá, celou noc jsem jí o tom vyprávěl na polštáři do ouška. Byla to divoká noc, pořád jsem se drbal a ona taky nemohla spát. Ráno mi dojatě sdělila, že nebejt mě, tak by neměla žádný zvířátko. Ani ty blechy.

Sdílejte!  |  O sdílení

23 komentářů

Reklama
Reklama