Kdo s koho

Ráno Dvounohá s Dárečkem provozuje neformální balet nazvaný Boj o kalhoty.

V nepravidelném sledu se v něm střídá několik základních figur:
- Obě nohy bosé (Kotě zmateno, neví, kterou okusovat dřív, a musí je spravedlivě střídat). Dvounohá smířená, dá se to vydržet.
- Dvě prázdné nohavice kalhot lákavě se vlnící na zemi (Kotě zmateno ještě víc, nutno střídavě okousávat čtyři objekty zájmu najednou, což je, uznáte, pro jednoho mrňavého kocourka náročné). Dvounohá odpočívá před dalším útokem.
- Jedna noha na zemi a druhá v luftě (Kotě nadšeno, osamělá noha je snadným cílem a ostatní objekty přestaly být zajímavé). Dvounohá zatíná zuby, zrychluje a bojuje sama se sebou, jestli dokáže akci dokončit nebo ji přeruší, aby se kotěte nějakým pokud možno humánním způsobem zbavila.
- Luftovaná noha se zkusí nacpat do nohavice, čímž odvede pozornost od nohy nejvíc trpící (Kotě se zavěšuje na obsazovanou nohavici, vlaje ve vzduchu rozhodnuté prokousnout kromě nohavice i nohu dovnitř mířící). Dvounohá poskakuje na jedné noze, snaží se udržet balanc, nepřerazit se a nezašlápnout kotě.
- Jedna noha dosud holá, druhá oblečená, povalující se zbývající prázdná nohavice nebezpečně blízko (Kotě se opět vrhá s nelíčeným zápalem na nechráněnou nohu). Dvounohá začíná být obolavěná, hodlá kotě odlákat hračkama odhazovanýma do prostoru, jenže získaný čas se ukazuje býti nedostatečným, kotě se vrací rychleji než se Dvounohá dokáže do zbývající nohavice nasoukat.
- Nejriskantnější okamžik celé operace, oblečená noha se pokouší držet rovnováhu a nebezpečně plápolá na všechny strany (Na prázdné nohavici zavěšené kotě šplhá nahoru s neutuchajícím zápalem a radostí z té švandy). Dvounohá chce za každou cenu narvat nohu dovnitř, což se jí samozřejmě nepovede a nastává druhé kolo.

U politiků se tomu říká střet zájmů, když se všichni perou o jedny kalhoty.
U nás platí: Kdo uteče, ten vyhraje.
A tak velká Dvounohá prchá před malým Dárečkem a schovává se do koupelny. To víte, že by ji tam snadno našel. Jenže cestou potká tolik zajímavých věcí, že na ni na chvilku zapomene, proces může být dokončen bez úhony zúčastněných stran a všichni jsou rádi, že to dobře dopadlo.

Večer je to jednodušší...
Dvounohá rázným pohybem kalhoty shodí na zem a vydá Dárečkovi na pospas. Tím odláká jeho pozornost od své osoby a může si rychle začít lízat během dne utrpěné rány.

Z toho plyne poučení, že Dvounohá se bojí Dárečka.
Že se bojí mě, je úplně jasné. Proč by jinak nosila polštář proklatě nízko u boku?!

Kačenka objevila strategii starých vojevůdců a vyhledává vyvýšená místa vhodná k obraně.
Jestliže je Dáreček neodbytný a doráží, pěkně z výšky ho párkrát plácne tlapkou. Takže se nedá říct, že by se Dárečka bála.
Zato se bojí mě!

Musí-li Kačenka projít kolem mě, dlouze pozoruje, zda opravdu spím a pokud usoudí, že jenom odpočívám nebo dokonce spánek předstírám, cestu odloží.

Když už má skutečně hlad nebo jinou neodkladnou potřebu, volí velký oblouk, kterým mě obchází, neustále připravená na úprk do předem připravených pozic.

Předesílám, že je to skutečně čistotná kočka. Na bedýnce s kočičím pískem se několikrát otočí dokola a dlouze přešlapuje, než se jí podaří vytvořit důlek, který by ji uspokojil.

Celou dobu kolem sebe střílí očima, jestli se nepřibližuju.

Když je hotová, začne usilovně hrabat, i když většinou jinde, než by bylo třeba, ale zato s pěkným kraválem, protože packou mydlí místo do písku do okraje kočičího záchodu.

Nazpátek se nenápadně plíží s dlouhými prodlevami, ve kterých se ujišťuje, že mám jiné zájmy a nevěnuji jí pozornost.

Pokud se ovšem nudím, vyrazím za ní v předstíraném útoku už po cestě tam.

Kačenka, přestože útok předpokládá, se lekne a naříkavě zakřičí. Vříská celou dobu, než se stihne někam schovat a Dvounohá po mně hned jde.

Že se mě hodně bojí, usuzuje Dvounohá z toho, že po sobě občas Kačenka zanechá na nejkratší cestě ke skrýši nevoňavou hromádku přesně podle hesla: Po... se strachy.

Že Dvounohá, než to uklidí, nadává mně, to vám ani nemusím říkat.
Poslouchat řeči typu: Máš to zapotřebí, to si nemůžeš dát pokoj, takovej starej kocour, že se nestydíš, a tak dál, mě moc nebaví, takže co máme Dárečka, na Kačenku kašlu.

Občas za ní otočím hlavu, když vyrazí do terénu, aby moc nezpychla, ale nějakým honěním se nezdržuju.

Co mi vrtá hlavou je, že se mě vůbec nebojí ten mrňous.
Lítá po bytě jako čamrda a na nikoho a na nic nebere ohled.
Když to stihnu, vyhnu se mu. Ale často pádí takovým kalupem, že se to nedá.

Jen malinko do něj v tom fofru šťouchnu a svalí se mi k nohám.
Vrazím mu čumák do břicha, aby sebou přestal mlít. Jemně ho připlácnu k zemi a on kolem sebe mlátí packama a pere se jako o život, ale nekřičí ani se nepokouší utéct.

Poslední dny si dokonce začíná.
Přiběhne rovnou ke mně a naznačuje, že po mně skočí!
Takové škvrně!
Třebaže mám hlavu položenou na packách a ležím, je menší než já.

Když jsme se posledně honili pod mezi židlema, vyšplhal najednou po noze od stolu nade mě a dal mi pohlavek jak malému klukovi.
To je dneska mládež! Žádný respekt!

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama