Káčin čas z kocouřího pohledu

Zdar všem čtyřnohým i jejich slouhům!
Ségra vás nedávno obšťastnila stučným výcucem z posledního roku našeho kralování, tož nemůžu zůstat pozadu. Tákže – jsem krásný, nejkrásnější! Olomouc 2010 byl jenom můj. Hihi, jeden posuzovatel chtěl kvůli mně pozměnit sibiřský standard, že nejdokonalejšího sibiřského kocoura má zrovna na stole. Nojó, i tu krásnou otitulovanou sibiřskou kastrátku jsem převálcoval. A byl BOB. A byla kokarda jak talíř. A byl pohár. A druhý den znova. A krmička byla doma nešťastná, kam že ty obrovské „urny“ vystaví, když do vitrínky nevlezou. A byly samozřejmě odměny – masíčko, tyčinky, sýrové pasty, mňamňam. No, Káča jen zírala, normálně vždycky slízne smetánku ona.

Ale co si na mě nachystali! V březnu 2011 Káča na týden zmizela. Pak se objevila. A všem asi přeskočilo. Kačenko sem, Kačenko tam, Kačenko papat, Kačenko mazlit. A já vosk. Maximálně tak kocoure, dej pokoj Kačence. Kačík kynul. Kačík se nosil jak velkovévodkyně. Kačík dostal novej bejvák. Já jen zíral. Po dvou měsících toho bláznění jsem už byl taky zralý na Opavu. A pak, když byli krmiči oba v čudu (v práci, pozn. krmičky), Káča půl dne šmejdila po celém bytě, nakonec si ustlala v krmičském brlohu a začaly se dít věci. Slyšel jsem, že ji něco bolí, ale nemohl jsem se jít podívat. Kroužil jsem kolem postele jak šedý tygr, ale pokaždé, když jsem se snažil nakouknout nahoru, čučel jsem do rozcuchaného černého ksichtu. Černé tlamy se totiž usadily každá na jednom rohu postele a hrály si na ochranku. Tsss. Pak Kačík vymňuknul a bylo ticho. Po chvíli se ozvalo tenoučké pííííísk. Nervozitou a zvědavostí jsem se nemohl vlézt ani do kožichu. Pak cvaknul klíč v zámku – přišla krmička. Jak já byl šťastný – hned jsem ji utíkal přivítat, větší černá tlama taky opustila své stanoviště, aby dostála vítací povinnosti, ale hned se zase vrátila na stráž. Krmička byla chvíli překvapená, kde že je obvyklý vítací výbor, pak pojala temné tušení a valila za tlamou do ložnice. „Ježišikristenonazdar!“

Krmička lapla na posteli cosi a valila s tím do nového Kačina bytu. Pečlivě to tam uložila, zkontrolovala pevnost pevnosti a valila pro Kaču. Celá akce trvala asi 4 vteřiny, no během nich jsem to cosi identifikoval jako divnou myš – ale jistý jsem si moc nebyl, přece jen, pevnost má bytelné zdi a navíc drátěný val, přes který jsem se nedostal. Krmička se nastěhovala do pevnosti, okolní svět pro ni přestal existovat. Pořád Kačce něco povídala, znělo to klidně a vesele, ale já cítil, že jí adrenalin málem stříká ušima. Když se asi po dvou hodinách konečně vrátila na zem, šla si zout boty, posbírala ze země tašky a bundu, vrazila komplet povlečení do pračky a oznámila, že je nás o 3 kočky víc. Z pevnosti se ozývalo pískání a Káčino předení a to byla jediná známka toho, že je u nás něco jinak.

Jo, tak jsem se seknul v úsudku, to cosi nebyla myš, ale kotě, Kačík se nám rozmnožil. Vyrobil si 3 kopie. Kopie rychle rostly, po týdnu jsem si je směl očichat – voní po Kačíkovi, asi budou z rodiny. Tak jo, budu dělat strejdu ... No jak vylezly kopie z pevnosti samy, už to taková sranda nebyla, najednou byly všude, v mém hajzlíku, v mém pelíšku, v mé misce, nakonec i v krmičském brlohu – to už byl fakt vrchol. Ale zas cupování záclony jim šlo naprosto skvěle, v zavazení pod nohama byli všichni mistři od prvních krůčků a v loupení kolíčků na prádlo jsou lepší než já! Chytře se naučili přebírat granulky (nejdřív ty mainské, pak menší, malinké koťátkovské až když už je vééélký hlad). Lovit ze zálohy psí ocásky se taky naučili ode mě. Vlastně jsou celí šikovní po mě, až na barvu. A ty přecvakané šňůrky od žaluzií, to byl majstrštyk, krmiči si toho vůbec nevšimli, a že škodíci vynechaly jen dvě okna. Jsem na ně pyšný.

Kde jsou? Ukradli mi moje škodíky. Ráno všichni odjeli na výstavu, ale vrátila se jen Kačka. A vůbec jí nechybí, krkavčice jedna. Škodíci, kde jste?! Fňuk ...

A přišel podzim, a tady je pořád tak smutno. Moment, co to krmička dotáhla v té přepravce? Že by mi vrátila nějakého škodíka? Hu, to není škodík, tedy, to není Můj škodík. Je to cizí poškodítko. Hm, adaptovala se rychle. Dej sem tu myšku, ta je moje! Mládě jedno drzé. To je moje mávátko!!! NAVAL TOHO ZAJÍČKA!!! Mě snad trefí – MOJE MISKA!!! Já tě ... no dobře, tak jen výchovný pohlavek, bože, to je vykuk (oči jak šrekův kocour). Chichi, psi jsou z toho stejně paf jako já, jen Káča zachovává dekórum. Kurnik, nevidíš, že ten pelech je obsazený? Už se nevlezeš, vodprejskni. Aha, hm, tak vlezeš, vyndej si aspoň to ucho z mého nosu. Díky. Jseš nějak rozježená, počkej, trochu ti to číro ulíznu ... tak dobrou, strejdo ... CO? Strejdo? Tak jo, dobrou, mládě ...

Kriša a Mouriše (Glamour de Lourdes)

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama