Na Honzíčkovu nedělní kytičku kouká kočkomat vždycky tak trochu závistivě.
O mně roznáší, že jsem darebák, a přitom dělám, co mu na očích vidím!
Přinesl jsem mu kytku do postele! Teda přinesl, tak trochu shodil. Pěknou, v květináči.
Květináč se tak trochu rozbil. Teda hodně.
Hlína se tak trochu rozsypala. Teda hodně.
Kočkomat říkal, že bych měl dostat tak trochu na zadek. Teda hodně.
Nemůžu přijít na to, co mi na ten zadek chtěl dát? Že by šunku? Kuře nemá, to vím jistě.
Nic mi na zadek nedal. To od něj není hezké, já se tolik těšil!
To jsem vám říkal, že máme novou klávesnici?
No jo, už zase. Viděl jsem, že kočkomat beze mě nemůže být už ani vteřinu! A jak jsem hupsnul, zavadil jsem o hrnek.
Čaj byl všude. Část stekla, ale ještě dost ho zbylo na to, aby zaschl mezi písmeny.
Ráno některé klávesy nepsaly vůbec, jiné vyvolávaly nepředvídatelné funkce. Kurzor z toho dostal amok a nebyl k zastavení.
Pro přístroje, které jsou kreativní na vlastní způsob, kočkomat nemá pochopení. A tak máme novou klávesnici...
Já jsem velice kreativní na vlastní způsob...
Když kočkomat poprvé narazil na stránky Modrého kocouře, zůstal stife. Nebo štajf? Vídal předtím cukrkandlové pohlednice s kočičkama, hrníčky s kočičkama, malované polštáře, křiklavé ručníky i povlečení s kočičkama v nadživotní velikosti.
Kočičí depozita nafotila kočičky s dárky, které dostaly od Stromu splněných přání. Vznikly zhruba tři druhy obrázků:
Konzervy a kočička.
Granule a zadek od kočičky.
Nová přepravka a úplně jiná kočička, protože obdarovaná se prostě nedá vyfotit!
A tady najednou byly jiné fotky: Jiřinka v šatičkách, co ji milujou všichni kocouři ze Zrzounova, Jessinka v letu, Wyuška urputně hlídající studnu, Pidla Káča v hlubokém sněhu, Jůlinka v lese a Miky v potoce, želva Myška od Cipíska nad potokem, stůl s Mufkou a stůl, kde ještě před okamžikem Mufka byla a spousta dalších, stejně zajímavých. A tak se těšíme na návštěvy, co nám taky udělají obrázek.
Když kočkomat vyndal lux, Kačenka se schovala do skříně. Matýsek vyskočil nahoru na lednici. Tam se neluxuje. Tam se buhví proč šmrdlá hadrem.
Kočkomat dusá po bytě a víří kočičí chlupy.
Já to kontroluju. Běhám za ním a před ním a někdy taky pod ním a nad ním. Vždycky ho předhoním. A když boj s úklidem ukončime, kočičí chlupy vítězně, pomalu a ladně tiše krouží vzduchem a uléhají na nově získaná území.
Od návštěvy jsme dostali nový podzadelník na okno. Žíhaný a přesně v mých barvách. Nevoní po Kačence ani po Matýskovi. Zabral jsem ho. Jsem lovec. Až se příště narodím, budu tygr. Na jaře jsem už voněl! Ale potom jsem na to nějak zapomněl a kočkomat chodil všude za mnou a očuchával mě a říkal: „To mám kliku, to mám kliku!“
Nevím, z čeho má tu kliku, ale až zase začnu vonět, všechno si označím! Už jsem vám říkal, že všechno je moje? Návštěvy jsou taky moje. Matýsek s Kačenkou z toho nemají rozum. Když někdo přijde, zkontrolují mu tašku, očuchají dárky a jdou si po svých. Kam asi? Chrnět!
Já mám návštěvy rád. Hraju s nima společenskou hru, které se říká: „Že mě nevyfotíš!“
Nechám se pohladit, nechám se pochovat. Jakmile návštěva, aby mě naladila, řekne, že jsem fešák a vyloví krabičku s kšandou, zastříhám ušima a začínáme. Udělám naivní kukuč. Fotografka se zaraduje, jaké roztomilé koťátko! Namíří objektiv a já se pohnu. Jenom tak trochu. Přesně tolik, abych se rozmázl.
Druhý pokus. Šmejknu sebou víc.
Při třetím pokusu vyrazím střemhlav kamkoliv do prostoru. Nedá se to naplánovat. Nedá se to odhadnout.
Fotografka zesmutní a začne mě přemlouvat. To klidně může. Rád to vidím. Pozorně ji sleduju. Když se připraví na další záběr, vrazím jí nosem do foťáku. Trochu ho oslintám. Aby viděla, že proti němu nic nemám.
Než ho fotografka očistí, odpočívám. Pohodlně se natáhnu na koberec. Přimhouřím oči. Čekám. Čekám, co bude. Jakou vymyslí taktiku.
Bonbonky? No, dobře teda. Abych neurazil...
Popadnu kočičí bonbonek a popojdu. Mezitím Matýsek zbystří, že by z toho mohlo něco kápnout. Kočkomatu to dojde. Začne krájet kuře.
Tři kočičky zahájí štvanici. Na kočkomat. Na prkýnko s kuřetem na kuchyňské lince. Na misky, ve kterých už pět minut nic není.
Fotografka číhá. Kočky se předhánějí, která urve výhodnější pozici. Spoušť cvaká jeden obrázek za druhým. Šmouha následuje šmouhu.
Fotit ten tanec nemá smysl. Až se kočičky nažerou, třeba zleniví...
Matýsek s Kačenkou určitě. A já se dostanu do ráže. Teď mě to teprve bude bavit! Každá moje fotka stála někoho „krev, pot a slzy“! Nepotřebujete taky model?
Takhle to fungovalo do minulého pondělka.
Od té doby sušíme hubu. Ale já jsem chytrý! Našel jsem kotěcí granule! A že jsem kemo, Matýskovi jsem ukázal cestu.
Stačí vysápat se po pletivu až nahoru ke garnýži, po otevřeném křídle okna jako po lávce přejít a skočit na přepravku na skříni!
V přepravce je schovaná miska. A vždycky v ní něco je! Já to kontroluju.
Jenže Mates se k ničemu nemá. Přece vidí, že když spěchám, vyskočím na polici, zašlápnu pár kytek a už tam jsem!
Ledaže čeká, až ho kočkomat vysadí...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?